Nikdy jsem na kouzla a nadpřirozeno nevěřila. Ale zážitek před několika lety, který jsem sama prožila mě přesvědčil o tom, že to, co obvykle čteme jenom v pohádkách se může skutečně stát!

Myslím, že čas od času se každý z nás zamyslí nad svým životem. Vzpomene si, jaká měl kdysi přání a ambice, a srovnává to pak s realitou.

Většinou se jen smutně pousmějeme nad tím, jaké jsme jako mladí měli zkreslené představy o životě a jak moc jsme byli v některých věcech naivní.

Štěstí se mi vyhýbalo

Já jsem se za svým životem ohlížela krátce poté, co jsem oslavila pětačtyřicáté narozeniny. Musela jsem konstatovat, že mě po většinu let pronásledovala spíše smůla. V mládí jsem byla moc zamilovaná do jednoho muže.

Snila jsem o tom, že se do mě také zamiluje a prožijeme překrásnou lásku. Bohužel, i když jsem se opravdu hodně snažila, nezískala jsem ho. Nakonec jsem se provdala za muže, z něhož se vyklubal nevěrník, a tak jsem se po pěti letech rozvedla.

Jediný syn, kterého jsem s ním měla, dal pak v období dospívání přednost svému otci a odstěhoval se k němu. A aby toho nebylo málo, tak práce, která mě moc bavila a dávala mému životu smysl, skončila v okamžiku, kdy firma zkrachovala.

Myslela jsem tedy zpětně na to, že svět je nespravedlivý. Já sama jsem měla čisté svědomí, nikdy jsem nikomu neublížila ani jsem neudělala nic špatného. A přesto jsem těch šťastných okamžiků prožila velice málo.

Už jsem ani nedoufala v to, že se to někdy změní. Ale přesně to se stalo…

Zachránila jsem život

Bylo odpoledne, babí léto, a já jsem se zrovna vracela domů z jednoho pohovoru. V hezkém počasí jsem si obvykle zkracovala cestu přes park. Na jedné lavičce pod velkým stromem seděl nějaký muž, přibližně mého věku.

Zničehonic se zhroutil. Pochopila jsem, že má nějaké vážné zdravotní problémy. Zareagovala jsem pohotově. Poskytla jsem mu první pomoc a současně jsem zavolala záchranku. Přijela do pěti minut.

Doktor ze sanitky řekl, že jsem tomu pánovi svým rychlým zásahem nejspíš zachránila život.

Zvláštní dívka

Když sanitka odjela, sama jsem se musela na chvíli posadit na lavičku, abych se vzpamatovala. Náhle jsem pocítila, že za mnou někdo stojí. Otočila jsem se a spatřila mladou dívku. Vypadala ale hodně neobvykle.

Měla velice světlou až průsvitnou pleť, dlouhé plavé vlasy a vypadalo to, jakoby se vznášela nad zemí. Můj první dojem byl, že působí jako nějaká víla – a jak se ukázalo, ten dojem byl správný.

Dívka mi řekla, že je kouzelnou vílou a že si za svoji pomoc onomu muži zasloužím odměnu.

Pak mě vybídla, ať si přeji tři věci. Nejprve jsem si myslela, že mám z toho šoku halucinace a musela jsem se štípnout, jestli se mi to nezdá. Ale nezdálo. Dívka tam stála dál. Jako očarovaná jsem tedy vyslovila tři přání.

Ta víla se pak usmála a v jediné vteřině zmizela!

Vyslovila jsem tři přání

Samu sebe jsem se celou cestu domů snažila přesvědčit, že se mi jen něco zdálo. Vždy jsem byla velice racionální a na žádné pohádkové bytosti jsem nevěřila. Když jsem přišla domů, udělala jsem si čaj a znovu si přeříkala přání, která jsem v parku vyslovila.

Přála jsem si následující: najít si hodného partnera, znovu najít cestu ke svému synovi a získat dobrou práci, která by mě bavila. Nevěřila jsem, že by bylo možné nějakým zázrakem všechna tato přání uvést v realitu.

Byla bych vděčná třeba i za splnění jednoho z nich. V následujících týdnech se ale poměrně rychle začala plnit!

Udobření se synem

Nejprve mi zavolal syn Karel. Ozval se mi po opravdu dlouhé době. Chtěl si se mnou promluvit o svých problémech. Nic takového se dříve nestalo, takže mě tím hodně překvapil. Samozřejmě jsem ho neodmítla.

Setkání proběhlo oboustranně velmi upřímně a skončilo nečekaným obnovením vztahu matky a syna. Z pohovoru, na kterém jsem byla, se sice neozvali, ale padl mi na internetu do oka jiný inzerát. Bylo to na stránce, kterou jsem otevřela vlastně náhodou.

Vypadalo to na velice zajímavou pracovní nabídku. Poslala jsem mailem svůj životopis a tajně doufala, že bych to místo mohla dostat. A skutečně – za tři dny mi zavolali a pozvali mě na pohovor. A hned den nato mi volali, že můžu nastoupit!

Vše se postupně vyplnilo

Bylo to jako ve snu. Ani jsem tomu nemohla uvěřit. A pak jsem si uvědomila, že dvě z mých přání se skutečně splnila. Teď už jsem věřila tomu, že jsem v parku potkala kouzelnou vílu.

A jen jsem doufala, že se mi časem vyplní i poslední přání a že mi do života vstoupí nová láska. A věřte nebo ne, ale i to se stalo. Ozval se mi muž, kterému jsem tehdy na lavičce zachránila život. Z vděčnosti mě zval na večeři do drahé restaurace.

Našla jsem i lásku

Pozvání jsem přijala a dobře jsem udělala. Z Martina, jak se muž jmenoval, se totiž vyklubal moc zajímavý, vtipný a milý člověk. Po večeři jsme se pak šli projít do parku, kde se to všechno stalo.

Když jsme se posadili na lavičku, vzal Martin moji ruku do svých dlaní. Podíval se mi do očí, a pak mě něžně políbil. Moje srdce zaplavila neuvěřitelná radost.

A když jsem se pak podívala ke stromu, kde jsem tehdy tu vílu spatřila, měla jsem dojem, že ji zase vidím a že se na mě usmívá…

Veronika T. (53), České Budějovice