Černá kožená bunda, na hlavě šátek a v uchu nová náušnice. Novým vzhledem nás překvapil sotva dospělý vnuk. Ale nejhorší bylo, že vstoupil do nějakého motorkářského gangu!

Do kuchyně vstoupil nějaký cizí člověk, vzdáleně podobný mému dosud hodnému a milému vnukovi. Až po notně dlouhé chvíli jsem si uvědomila, že je to opravdu on! Změnil se k nepoznání. Jiné oblečení, jiný účes a dokonce i jiné chování.

Manžel po mě koukal výhružně, jako abych se zdržela komentářů a vnuka hned po jeho příchodu nenaštvala. Já si ale nedokázala pomoct: „Jiříčku, co se to s tebou stalo? Jsi nějaký úplně jiný. Tohle se ti teď líbí?“

Z vnuka se stal jiný člověk

On jen pokrčil rameny a bez dovolení si nabídnul z lednice jedno vychlazené pivo. Bylo mu právě čerstvých osmnáct, tak už směl…Že by se mě nejdřív zeptat, ho ani nenapadlo. To už nadzdvihlo i mého jinak mírného a tolerantního manžela.

„Jak se to chováš? Přeskočilo ti, či co?“ vyjel zostra na něho a Jiřík se přece jen trochu zaleknul. Nebyl na takový tón od dědečka zvyklý. Posadil se a začal nám nadšeně líčit, že je z něho teď motorkář.

Ukazoval nám pyšně bundu, kterou si za nemalý peníz pořídil z peněz našetřených z brigád. Byl pracovitý, to se muselo nechat. Po celou dobu studií pracoval a spořil. No, teď měl po úsporách a chystal se dokonce zadlužit.

„Už mám dojednanou koupi motorky. Ta, co stojí před vaším domem, je jen půjčená. Já ale potřebuji vlastní,“ svěřoval se nám pyšně, jako kdyby čekal, jak z toho budeme nadšení. My ale byli z těch jeho hlášek naprosto zděšení!

Chyběla mu pevná ruka

Hned jak odešel, sednul manžel k internetu a začal vyhledávat informace. Motorkářské gangy, drogy, kriminalita, prostituce. Nic pozitivního o motorářích nepsali. Když mi pár článků přečetl, zmocnila se mě úzkost.

„Jiřík je na šikmé ploše, musíme něco udělat!“ apelovala jsem na manžela a on souhlasil. Jenže, co bychom měli dělat, jsme nevěděli. Problém tkvěl i v tom, že Jiřík žil jen s matkou, naší snachou. Náš syn, jeho otec, tragicky zemřel už dávno, těsně po Jirkově narození.

Se snachou jsme vycházeli výborně, ale moc dobře jsme si uvědomovali, že ona v téhle situaci s Jirkou moc nezmůže. Potřeboval pevnou chlapskou ruku! Za pár dní přišel manžel s dost šíleným nápadem. Prý se dá k těm motorářům také.

Aby Jirku ochránil. Byla jsem kategoricky proti. Už kvůli motorce. Bála jsme se, že se manžel někde na tak silném stroji přizabije, ale on si nápad nedal vymluvit.

U motorkářů se manželovi zalíbilo

Jeho bývalý kolega z práce mu slíbil jeden takový pekelný stroj půjčit a dokonce mu levně prodal i nezbytnou koženou bundu. Helmu a boty si musel už manžel pořídit a byla to pořádná investice.

Když se nastrojil coby pravý motorkář, nevěděla jsem, zda se smát nebo strachovat. Vypadal tak legračně! On, takový tichý člověk a teď tohle! No, Jirka taky nebyl moc nadšený, že má v zádech dědečka, ale co mohl dělat? „Přece svoboda je pro všechny, ne?“ řekl mu děda a víc se o tom nebavil.

Z prvního setkání s motorkáři přišel manžel úplně nadšený. „Jsou to skvělí lidé. A jezdí s nimi i jejich manželky a přítelkyně, příště musíš jet se mnou!“ poručil mi a já jen kývla. Byla jsem totiž na ty lidi moc zvědavá! Na rozdíl od něho se mi nikdo z nich nelíbil.

Dokonce jsem v polovině setkání utekla! Šla jsem domů skoro deset kilometrů pěšky, než mě vzal nějaký řidič. Bylo jsem tak unavená, že mi bylo jedno, zda mě oloupí nebo rovnou zavraždí. Hlavně že jsem se vezla!

Stala se z nás skvělá parta

Doma jsme se s manželem pohádali. Křičel na mě a já zas na něho. Nakonec bouchl dveřmi, sedl na tu svoji vypůjčenou motorku a byl pryč. Bylo na mě náš spor nějak urovnat. „Jiříčku, nevzal bys mě na tvůj sraz?“ zeptala jsem se vnuka a on nedokázal odmítnout.

Manžel už tam byl. Seděl u stolu s nějakými podobně starými chlapy, popíjel nealko pivo a klábosil s ostatními. Když jsem vstoupila, nějaký vousáč s vlasy skoro do pasu zvolal: „Tady ji máme!

Připíjím na odvahu téhle naší nové krasavice!“ Všichni zvedli sklenky a já nevěděla, zda se znovu urazit a utéct, nebo se smát.

Zvolila jsem naštěstí tu druhou možnost. Zjistila jsem, že tihle motorkáři jsou opravdu skvělí lidé. Pravidelně další akce pro opuštěné děti a i jinak jsou užiteční. Jeden celý den například věnovali sbírání odpadků v lese.

Jsme skvělá parta a z celé rodiny se stali motorkáři!

Hana R. (66), Zlínsko