Rozhovor, který jsem neměla slyšet, mě srazil na kolena. Moje dlouholetá a věrná kamarádka mě před mým manželem ošklivě pomlouvala. A nejen to!

Kamarádka Eva byla víc než moje přítelkyně. Brala jsem ji mnoho let spíš jako sestru, kterou jsem nikdy neměla. Rodiče měli jen mě, ale navzdory tomu si mě moc nevšímali. Byli stále jen v práci, a když se náhodou doma potkali, byla z toho velká hádka.

Až v učňáku jsme si konečně našla dobré kamarádky a mezi nimi i Evu. Přátelství nám vydrželo víc než čtyřicet let a nepochybovala jsem, že se to nikdy nezmění.

Byla u nás jako doma

Eva nás s manželem navštěvovala, kdykoli ji to napadlo, ale ani jednomu z nás to nevadilo. Byla veselá a optimistická. S jejím příchodem vždy zavládla dobrá nálada.

I já ji navštěvovala často, ale spíš, abych jí pomohla s dětmi, které si pořídila až po čtyřicítce.

Bez manžela nebo partnera. Prostě jí z ničeho nic začaly tikat biologické hodiny, jak nám sdělila. Její děti byly ve věku našich vnoučat. Hlídat už nepotřebovaly, ale já chodila Evě vypomoct s úklidem nebo vařením.

Nebyla na tom zdravotně nejlépe a ti její dva puberťáci toho doma moc nezastali. Občas jsme si je s manželem brali přes víkendy, aby poznali něco jiného, než vysedávání u počítače. Jednou se mi podařilo utéct o trochu dřív z práce.

Nakoupila jsem nějaké laskominy, že si je dáme s manželem odpoledne ke kávě a spěchala domů.

Sváděla mi manžela

Už ode dveří jsem uslyšela Evin veselý smích. Potichu jsem se zula a chystala se na kamarádku i manžela vybafnout. Jenže, než jsem došla ke kuchyňským dveřím, zaslechla jsem něco nečekaného: „Ta tvoje ženuška v poslední době dost přibrala, viď?

Tobě to nevadí, mít v posteli takovou obryni?“ ptala se uštěpačně Eva a já nemohla uvěřit tomu, co slyším.

Zastavila jsem se a vyčkávala na manželovu odpověď. „Evička se mi líbí stejně, jako když jsem ji uviděl poprvé!“ odpověděl a mně se zklamáním zamlžily oči. Eva se ale s takovou odpovědí nespokojila. „No, zasloužil by sis nějakou atraktivnější.

Vždyť nejsi vůbec k zahození!“ řekla mému muži vemlouvavě a do mě vjel vztek. Tak o tohle jí jde. O mého manžela! Měla jsem chuť rozrazit dveře a jednu jí vlepit. Potom mě ale napadlo něco jiného. Rafinovanějšího!

Nastražila jsem past

Potichu jsem se vplížila do obýváku, kde byl náš malý minibar. Zde jsem vybrala dvě lahve až úplně zezadu, aby je manžel nepoznal a strčila je kamarádce, no spíš zrádkyni, do kabelky, kterou měla položenou v předsíni.

Potom jsem zachrastila klíči, jako že jsem zrovna přišla a s úsměvem vstoupila do kuchyně. Eva mě přivítala zářivým úsměvem a hned se vrhla na mnou přinesené chlebíčky a dortíky.

„Ty si nedáš?“ ptala se jakoby starostlivě, zatím co nandávala mému muži na talířek, jako by byla ona jeho žena, a ne já.

„Ne, rozhodla jsem se držet dietu, nějak jsem přibrala,“ řekla jí schválně. Ona, hned jak dojedla, se zvedla k odchodu. V předsíni jsem jí podala kabelku a schválně s ní zatřásla. Ozval se cinkot lahví.

Pomsta byla plná alkoholu

Jakoby zvědavě jsem nakoukla do kabelky a smutně pronesla: „Evi, ty už zase piješ? A neměla by ses začít konečně léčit? Vždyť potom mluvíš úplně z cesty!“ Eva zrudla a asi se domyslela, co se přihodilo.

Ani se nenamáhala něco vysvětlovat, natož oprávněně tvrdit, že lahve nejsou její. Nikdo by jí nevěřil! Moje pomsta byla sladší než ta griotka a vaječný koňak v Evině kabelce. Ale zasloužila si jí!

Marta P. (55), Ostrava