Procházela jsem se mezi stánky na farmářských trzích, když vtom jsem si všimla ženy, která stála opodál a smutně někoho hledala v davu. Když jsem přišla blíž, zjistila jsem, že tu tvář znám.

Lépe řečeno, tu ženu jsem znala velmi dobře, jen zoufalství v jejích očích pro mě bylo cizí. Kamilu jsem neviděla už pár let, ale od našich společných známých jsem dostávala průběžné informace, že by se jí mělo dařit dobře.

Mluvila o svém manželství

Kamila byla moc ráda, že mě vidí. Prohodily jsme spolu pár slov, a pak jsme si šly sednout do nedaleké kavárny. Nedalo mi to a zeptala jsem se, zda je vše v pořádku. Vrátila se v myšlenkách k osobě, kterou čekala na trzích a na tváři se jí opět objevil stín.

„S Ludvíkem je to špatné,“ začala bez okolků povídat o svém manželovi. „Já vím, že v očích druhých lidí někdy vypadám jako nevděčná potvora. Mám pohádkový život a hodného i věrného muže. Problém je však ten, že on by neměl ani čas být mi nevěrný. Nemá čas vlastně na nic, práce ho úplně pohltila.“

Žije svou prací

S Kamilou jsem chodila na vysokou a právě tam se kamarádka s Ludvíkem seznámila. Oba byli velmi ambiciózní, záliba ve studiu a později v práci je osudově spojila.

„Kdyby mě nebral jako motivaci a jako soupeře, kterého musí překonat, kdo ví, jestli by si mě Ludvík vůbec všiml,“ říkala tehdy Kamila.

A jak se zdálo, tak tento problém měli doteď. „Téměř všechen čas tráví prací. Vyřizuje zakázky, připravuje projekty, vymýšlí nové věci. Když přijde řeč na rodinu, vždy to přejde. Někdy si říkám, že mu jsem dobrá jen v tom, abych ho táhla dopředu.

Na rozdíl od něj jsem se od dob studií dost změnila. Soutěživost mě už dávno přešla. Nechala jsem Ludvíkovi volný prostor, ale jak se ukázalo on si bohatě vystačí sám. Naučil se překonávat sám sebe.

Kdybych bývala tehdy nesouhlasila s tím, že si ho vezmu, tak by možná nikdy žádnou ženu nepoznal…“

Podlomené zdraví

Kamila si objednala dvojku vína a dál mi vyprávěla o svém životě. Povídala, že i ona má ráda svoji práci a výzvy, které přináší, ale brzy si prý uvědomila, že práce není to samé jako život.

„To Ludvík před sebou vidí jen nové cíle a ty dávají smysl jeho existenci. Zvykla jsem si, že náš vztah pro něj není prioritou. To jsem věděla už na škole, věděla jsem tedy, do čeho jdu, ale myslela jsem si, že se to časem a s přibývajícími lety změní.

Když přišel jeho první infarkt, uvědomila jsem si, že překročil všechny limity.“ Vyděšeně jsem se na kamarádku podívala. Vždyť Ludvíkovi nebylo ani padesát let!

„Už předtím jsem mu říkala, aby zvolnil a trochu relaxoval, ale neposlouchal mě,“ povzdechla si kamarádka.

„Po roce přišel další infarkt a jedno selhání orgánů,“ dodala slabým hlasem.

Stará se o něj

Měla jsem na jazyku hodně otázek, ale neodvážila jsem se je zformulovat. Kamila se nadechla a všechny je zodpověděla sama. „Já ho nemůžu opustit. Má na krku tři firmy, z práce chodí o půlnoci.

I dneska jsem na těch trzích čekala na něj, ale asi ho něco důležitého zdrželo. Nerespektuje vlastní tělo, musí si pořád něco dokazovat. Já jsem jeho jediný kontakt s realitou. Když vidím, že je zle, brzdím ho.

On mě potřebuje, i když mi to nikdy přímo neřekl. Možná mu to dojde samo, že takhle se dlouho žít nedá…“

Štěstí jí uteklo

Kamila se napila vína. „Ať se bude dít dál cokoli, vždy při něm budu stát. Cítím velkou odpovědnost. Musím dohlížet na jeho zdraví, jinak nebude mít žádnou budoucnost. Žije pro úspěch.

Tenhle jeho pohled na svět nezměním, tak se o něj starám, jak nejlépe umím, aby se sám úplně nezničil.

Můj muž musí mít budoucnost i mimo své firmy, ale sám si ji nevytvoří. Jsem jeho žena, nemůžu ho opustit…“ Nevěděla jsem, co na to mám Kamile říct. Jediné, co jsem cítila, byl velký smutek…

Nikola U. (49), Praha