Na „stará kolena“ jsem potkala chlapa, se kterým bych chtěla trávit zbytek života. Je to ale chronický schraňovač věcí. Všechno bych vyházela!

Jsem matka dvou dospělých dětí. Starší dcera je už vdaná a žije s manželem a vnuky daleko, mladší syn bydlí s přítelkyní.Moje manželství už mnoho let spělo k zániku. Nehodili jsme se k sobě, jediné, co nás spojovalo, byly naše děti.

Byla jsem otrávená, naštvaná, ale udělat definitivní tečku za naším manželstvím jsem neměla odvahu.Děsila mě nejen představa, že budu rozvedená samoživitelka… Rozvedli jsme se až před třemi lety.

Exmanžel se zapomněl jinde a jeho přítelkyně vycítila šanci, a tak na jeho odchodu od rodiny zapracovala.Chvíli mi to vadilo, ale brzy jsem si oddechla.

Konečně se vše vyřešilo

Rozvod proběhl rychle, dohodli jsme se na rozdělení majetku. Velký byt zůstal mně, on si nechal chalupu a auto. Úspory jsme si rozdělili napůl. Zůstala jsem sama, svobodná a spokojená. Měla jsem plno elánu začít nový život.

Asi to ze mě vyzařovalo, protože se za mnou opět chlapi otáčeli. Až mě jednou na ulici oslovil zajímavý muž, potřeboval poradit, zabloudil.Kousek cesty jsem ho doprovodila, hezky jsme si popovídali a nakonec si vyměnili telefonní čísla.

Tím začala moje nová známost. Viktor je také rozvedený. Je stejně starý jako já a bydlí v malé vsi v domku.Jednou přijel jen na otočku za mnou do města a zaskočili jsme na víno a do divadla. Navrhl mi, abych jezdila raději za ním – do krásné přírody.

Nikdo není dokonalý

Oba chodíme přes týden do práce a vzdálenost mezi našimi bydlišti je dost velká.Uběhlo půl roku, a pořád jezdím jen já za ním. S batohem na zádech pendluji mezi jeho a svým domovem. Už mě to dost zmáhá.

Viktorův domeček není malý, ale přítel je schraňovač věcí a mně je hloupé ho nutit, aby zbytečnosti (staré oblečení a různé harampádí, které nepoužívá) vyházel. A tak převážím týden co týden své věci tam a zpátky, protože na ně nemám v jeho domku místo.

Když se však za ním někdy nedostanu, tak se mi stýská, mám ho ráda, on mě taky a je nám spolu dobře. Mluvíme i o společné budoucnosti, jenže jaká ta budoucnost bude?

Jednou ta chvíle přijde?

On chce zůstat na vsi, já ve městě.I kdybych se odstěhovala k němu, tak se tam se svými věcmi nevejdu. Tajně, za jeho zády, odnáším tu tašku starých hadrů, tu oprýskaný hrnec, jindy zase rezavé nářadí z kůlny.

Jenže to je akce na několik životů.Když společně sedíme pod hvězdnou oblohou a posloucháme cvrčky, říkám si, jak jsem šťastná!

Jenže pak vejdeme do chalupy, a tam na mě dýchne nábytek jeho prarodičů, z almary vybafnou hadry prožrané od molů, nad stolem visí mucholapka se svými úlovky a v ranní rose běžím do kadibudky kolem tři vraků aut, které prorostly travou a dokonce mladými stromky, a staly se tak osobitou dekorací zahrady.

Jednou se budeme muset rozhodnout – buď se nastěhuje Viktor do mého moderně zařízeného bytu ve městě, nebo já odejdu do jeho domku na vsi.

Jestli nastane druhá varianta, vím v hloubi duši, že přijde ta velká chvíle, kdy se Viktor vrátí odněkud domů – a tam najde vybílený byt…

Blanka (53), Kroměříž.