Pokud lidé dokážou společně přijmout svůj osud, nic je nerozdělí!  

Svého manžela jsem si vzala hned po dokončení vysoké školy. Skvěle jsme si rozuměli, ale pak nás osud postavil před trpkou pravdu.

Nemohl za mnou přijet

Ukázalo se, že Aleš nemůže mít děti. Dva roky jsme se snažili o miminko a pak lékaři po vyšetření vyřkli krutý ortel: můj muž je neplodný. Řekl mi, že pochopí, když se budu chtít rozvést. Ujistila jsem ho, že ať se děje, co se děje, vždy budu s ním.

Prožili jsme spolu deset krásných let. Pak jsem měla nějaké menší zdravotní problémy a dostala jsem poukaz do lázní. Pobyt jsem si užívala. Chodila jsem na procedury a přitom mi neušlo, jak se po mně dívá jeden mladý sanitář.

Byl nejméně o deset let mladší než já. Začal mi vysloveně nadbíhat, ale dělal to elegantně a slušně. Lichotilo mi to. Kdyby se mě býval snažil tvrdě balit, jasně bych mu dala najevo, že nemá šanci.

Okolnosti tomu chtěly, že můj muž za mnou ani jeden ze tří víkendů, které jsem v lázních trávila, nemohl přijet. Asi i proto došlo k tomu, že jsem poslední sobotu udělala něco, co jsem neměla.

Strávila jsem s tím mladým sanitářem večer na tanečním parketu – a pak i noc ve svém pokoji!

Odpověděl mi mými slovy

Měla jsem výčitky svědomí, ale už se to nedalo vrátit zpátky. Měsíc po návratu z lázní mi došlo, že jsem v jiném stavu. Na jednu stranu jsem cítila radost z toho, že můžu být matkou, na druhou stranu strach z toho, co řeknu Alešovi.

Nechtěla jsem to dlouho odkládat, ale ani jsem si nepřála trápit ho podrobnostmi. Oznámila jsem mu prostě jen, že budeme rodiči. Aleš to přijal a nikdy se na nic nevyptával. Tehdy mi jen řekl to, co já předtím jemu: že ať se děje, co se děje, bude vždy se mnou.

Narodil se nám syn, ze kterého je dnes už také táta, takže máme dvě vnoučata. Vždy, když vidím, jaký k sobě mají syn a můj manžel pěkný vztah, v duchu si říkám, co by za to dala spousta skutečných biologických rodičů.

Jarmila W. (55), Brno