Desetiletému vnukovi se ve škole posmívali, protože koktal. Nepomohla mu žádná léčba a tak se měl se svojí vadou smířit. Rozhodla jsem se mu pomoct i proti jeho vůli.

Líčit, jakou jsem měla radost, když se vnuk narodil, by asi bylo zbytečné. Která babička by se neradovala! Já k tomu měla ale ještě jeden velký důvod. Měla jsem tři dcery a ony rodily zase jen děvčata. První vnuk byl něco jako zjevení.

Všechny jsme se na něho chodily s obdivem dívat. Filípek ale hodně marodil a vyrostl z něho takový hubeňoučký a bleďoučký chlapeček. Dcera ho opečovávala a rozmazlovala až moc.

Zničehonic začal koktat

Její manžel, můj zeť, jí to neustále vyčítal. A tak se stal náš Filípek tak trochu i důvodem jejich rozvodu. No, spíš urychlovačem, protože problémů měli i před Filípkovým narozením celkem dost.

Zeť totiž dost pil a oklopoval se samými pochybnými kamarády, které si vodil i domů. Později to byli i kamarádky, což už dcera odmítla snášet. Filípek byl velmi inteligentní a vnímavý a rodinná atmosféra se na něm asi dost podepsala.

Jednoho dne vstal z postele a koktal. Vážně, přesně takhle to bylo. Dcera myslela, že se jedná jen o nějaký přechodný jev, ale ne. Koktání mu zůstalo a bylo čím dál horší. Filípek nebyl schopný říct jedinou větu souvisle.

Bylo to vážně hrozné. Ve škole měl Filípek se spolužáky peklo. Nebyli zlí, jen necitliví, jak děti umí. Posmívali se mu a pokřikovali na něho: Kokto! Dcera s Filípkem obešla snad všechny odborníky, co existují.

Všichni nad ním zlomili hůl

Začala samozřejmě na logopedii, ale odtud putovala ne neurologii, psychiatrii a dokonce i do toho tunelu, zda nemá nádor na mozku. „Neprodělal nějaký šok? Trauma? Neleknul se něčeho? Vyptávali se lékaři, ale odpovědí bylo jen záporné vrcení hlavou.

Vždyť co by mohl v noci ve svém pokoji prožít! Nějaká zombie ho snad nenavštívila. Byli jsme všichni zoufalí a Filípek nejvíc. Každé ráno prosil, že nechce do školy. Dcera dokonce začala uvažovat o domácí výuce, ale všichni byli proti.

To už by byl Filípek úplně izolovaný od lidí. Co by z něho vyrostlo! Já přečetla snad všechny dostupné materiály a moudrá z nich nebyla. Každý tvrdil něco jiného a rady se od sebe nejen lišily, ale byly úplně opačné.

V ničem jsem se nevyznala. Nakonec jsem se rozhodla, že s Filípkem podniknu dlouhou cestu. Vytrhnu ho z jeho prostředí, zaplním jeho mysl novými zážitky. Třeba na to svoje koktání zapomene!

Ani dlouhá cesta nepomohla

Vybrala jsem úspory a zakoupila velký zájezd po severských zemích. Filípkových oblíbených. Stále dokola totiž četl Děti z Bullerbynu a další knížky od téže autorky. Byl nadšený, dcera už míň, vlastně vůbec.

„Mami, co blázníš, víš, co Filip zamešká hodin ve škole?“ ptala se mě vyčítavě, ale se mnou to nehnulo. Byla jsem pevně rozhodnutá! Zájezd byl dlouhý, sedmnáctidenní a v autobuse s námi byli samí důchodci.

Filípek byl jediné dítě a měl z toho jen výhody. Starší lidé bývají trpělivější, než mladí, a tak si s ním hezky celou cestu povídali. Nevadilo, že mu jedna věta trvala déle, než nám ostatním. Nikdo se mu nesmál, nikdo se o jeho vadě nezmiňoval.

Na vnukovi bylo vidět, že se uklidnil. Byl šťastný ze všech zážitků, ale zároveň taky jakoby rozumnější. Jako by z něho spadla všechna tíha světa! Nicméně, koktal pořád stejně. Byli už jsme na zpáteční cestě a čekala nás prohlídka krásného města Malmö.

Bouchnul se do hlavy

Moc jsem se těšila na sochu Nielse Holgerssona, postavy knížky od Selmy Lagerlegové. Je o zlobivém klukovi přeměněného na skřítka, který putoval na zádech kačera Švédskem. Filip měl tuhle knížku s sebou a byl do ní úplně zamilovaný.

Když se dostatečně na sochu vynadíval, vypravili jsme se do města na nějaké jídlo. A v tom se to stalo. „Filipe, pozor!“ stačila jsem zavolat, ale marně. Filípka srazil nepozorný cyklista. Jel moc rychle a v uších měl sluchátka.

Mého vnuka si vůbec nevšimnul. Prostě do něho v plné rychlosti narazil nějakým tím silným horským kolem a ujížděl pryč! Běžela jsem k vnukovi, který nehybně ležel uprostřed silnice.

Lidé se zbíhali ze všech stran a v dálce jsem už slyšela houkat sanitku, kterou asi pohotově rychle někdo zavolal. Klekla jsem si k vnoučkovi a začala brečet.

Na koktání zapomněl

Nějaký pán se mě snažil odstrčit, aby poskytnul Filípkovi první pomoc. Ten ale otevřel oči a řekl: „Babi, neboj, nic mi není!“ Sanitka naložila vnuka, aby ho odvezla na pozorování a já si až v té sanitce uvědomila, že Filip nekoktá! „Filípku,“ řekla jsem opatrně.

„Jak ti je?“ Filip se na mě usmál, vzal mě za ruku a začal mě uklidňovat: „Je mi dobře. Jen mě trochu bolí hlava, jak jsem se do ní praštil. Asi jsem usnul, ne? Zdálo se mi o Nielsovi a tom jeho kačerovi!“ Filípek si vůbec neuvědomil, že nekoktá.

Neřekla jsem mu to, abych něco nepokazila. Až v autobuse na zpáteční cestě ho na to upozornili naši spolucestující. Filipa to rozesmálo. „No, asi jsem musel dostat ránu do hlavy, abych se z toho koktání uzdravil!“

Helena O. (70), střední Čechy