Mám krásnou dceru. Vždycky jsem na ni byla pyšná. Jenomže nechápu, že přitahuje samé násilnické typy mužů. Její život je v troskách a já jsem z toho nešťastná.

K arolína byla už jako dítě andílek. Blonďaté vlásky, modré oči, taková nevinnost sama.

Když začala dospívat, což se u holek děje dřív než u kluků, třídní raubíři jí nedali pokoj a pořád ji otravovali a zlobili. Ztěžovala si, ale já ji chlácholila, že přece co se škádlívá, rádo se mívá. On to ale byl spíš začátek něčeho horšího.

Mělo to být varování. Vdala se v osmadvaceti letech.

Asi po dvou letech jsem si začala všímat, že má Karolína občas na svém těle, i v obličeji, modřiny. Bylo vidět, že se je snaží zakrýt make-upem, ale často byly skvrny tak velké a tmavé, že schovat prostě nešly.

Na mé otázky odpovídala vyhýbavě, snažila se je přejít mlčením, a když jsem jí nedala pokoj, řekla, že jak chodí běhat, tak v blátě upadla, nebo že na ni spadlo složené žehlicí prkno opřené o zeď, a když to bylo v zimě, mohly za to lyže a lyžařské vleky, kotvy nebo pomy, zkrátka vždycky si našla výmluvu.

Krutá pravda

Až mnohem později jsem se dozvěděla, že ji Richard bije. Strašně žárlil a stačilo, aby se trochu více rozpustile oblékla a byl oheň na střeše.

Když přišla domů z práce a uviděl ji, začal řvát a mlátit ji. On sám vedl noční podnik, takže se vracel obvykle k ránu a odcházet do práce ji neviděl.

Když bylo jejich synům, mým vnoučatům, dvanáct a deset, odešla jednoho dne i s nimi k nám, ke svým rodičům do našeho rodinného domku a v kuchyni nám s pláčem všechno vylíčila. Byl z ní cítit alkohol a my jsme se tehdy setkali s další krutou pravdou.

Stala se z ní alkoholička. Své problémy, manželovo stálé týrání, překonávala tím, že si denně dávala láhev vína, někdy i tvrdý alkohol. Tehdy u nás byla s kluky čtrnáct dní. Chlapci měli prázdniny, ale když škola začala, museli domů, kde měli své věci.

Karolína to pak s Richardem vydržela ještě půl roku, ale pak zažádala o rozvod. Děti dostal překvapivě do výhradní péče on. Má dlouhé prsty a taky je díky svému povolání, kde se to mafiány jen hemží, zvyklý používat nátlak a vydírání a další nekompromisní metody.

Jistě ovlivnil i soud.

Karolína může prý kluky vidět jednou za čtrnáct dní. Je na nich vidět, že je Richard dostal na svou stranu, koukají se na svou mámu s despektem, říkají o ní, že je alkoholička, což je bohužel pravda, naše holčička se té závislosti nemůže zbavit, ačkoli byla dvakrát na léčení.

Z bláta do louže

Když se seznámila s Mojmírem, mysleli jsme, že se všechno k dobrému obrací, ale to jsme se krutě mýlili. Nejdřív jsme z něj měli dobrý dojem, působil seriózně a mluvil o svém podniku, prý dobře prosperuje. A vůbec se tvářil, že je pro naši dceru dobrá partie.

Brzy jí ale začal některé věci vyčítat, že dělá to a to špatně a že odteď to musí být jinak, že takhle by to nešlo a podobně.

Tehdy byla Karolína z léčebny půl roku a nepila, ale jeho každodenní urputnost ji zase vrátila tam, kde byla. Když ji poprvé uhodil a ona se pak dostala z mdlob, šla rovnou do samoobsluhy a koupila si láhev rumu.

Tehdy jsme o Mojmírově násilnictví my sami ještě nic nevěděli, ale během pár měsíců jsme získali podezření. Nakonec, byli jsme po předchozí zkušenosti už na takové věci citliví. A když jsme získali jistotu, šli jsme na policii. Tam nás ale čekal skutečný šok.

Policisté nás odvedli k vyšetřovateli vražd!

Mojmír je prý podezřelý ze spáchání násilného trestného činu s následkem smrti, ale uvažuje se o překvalifikování na vraždu. Má prý toho víc za sebou, jen je nutné sehnat víc obětí a svědků, kteří budou ochotni svědčit před soudem proti němu.

Karolínu k tomu, aby šla svědčit, že ji krutě bil, nemůžeme přimět. Bojí se, že by ji zabil, až by ho pustili z vězení. A naše svědectví prý není dost silné.

I já jsem na dně

Malým úspěchem bylo, když se Karolíně podařilo Mojmíra vystěhovat ze svého bytu. On jí ale pokoj nedal a tváří se, že je jen na chvíli pryč, že se vrátí a že bude vše při starém. Jakoby náhodou ji potkává ve městě, sleduje ji.

A vrchol byl, když se v noci vloupal do jejího bytu, když spala. Probudila se a on stál nad ní. Strašně se vyděsila. Ptala se:

„Co tu děláš, vždyť nemáš klíče, jak ses sem dostal?“ A on na to, že měla otevřené vchodové dveře, tak vešel dovnitř, že měl strach, jestli se jí něco nestalo. „Vždyť se vždycky zamykám, ty lžeš,“ opáčila. Ale on trval na svém.

Podařilo se jí ho z bytu dostat, ale je s nervy na dně. Pije stále častěji a můj manžel, její otec, se rozhodl, že pro ni už nic dělat nebude a prý že si za všechno může sama, protože je alkoholička. I mně zakazuje jí pomáhat.

Moje holčička už má jen mě, ale já ji můžu jen na chvíli utěšit. Nevím, co dál. Proč zrovna Karolína přitahuje takové zrůdné typy mužů?

Včera jsem si s hrůzou uvědomila, že láhev rumu ve spíži, kterou jsem kupovala v pondělí, je ve středu téměř prázdná. Ale Karolína tu nebyla. Vypila jsem ji skoro celou já.

Zuzana (67), Ostrava