Přitom vím, že to není správné. Pokaždé, když někde něco vezmu, stydím se a slibuji sama sobě, že to bylo naposled. Ale příště to udělám zase…

Adrenalin a pocit, že dělám něco zakázaného, mě vždy přemůže.Je mi už 38 let a žiju v Praze. Odstěhovala jsem se sem z malého města, kde jsem zažila velkou ostudu. Byla jsem přistižena při krádeži v obchodě, který patří mé kamarádce.

Nešla jsem do něho s úmyslem krást, jen jsem si chtěla koupit něco hezkého na sebe.

Přišla jsem o kamarádku

Zatímco se kamarádka bavila s jinou zákaznicí, já jsem nepozorovaně strčila do kabelky halenku a pak ještě šátek. Ani se mi nijak zvlášť nelíbily, ale nemohla jsem si prostě pomoci.Jenže mě zahlédla jedna z nakupujících a oznámila to.

Nikdy nezapomenu na vyčítavý pohled Aleny. Znaly jsme se odmalička, byly jsme nejlepší kamarádky, skoro jako sestry. A já ji okradla.

Nedokázala jsem se přiznat, řekla jsem, že se paní spletla, a kamarádka mě raději nepožádala, abych jí ukázala kabelku.Na očích jsem jí ale viděla, že mi nevěří. Tak jsem přišla o nejlepší kamarádku.

Pracovala jsem tenkrát na pobočce v bance a podařilo se mi přesunout se do Prahy.

Neodolala jsem pokušení

Jenže ani tady jsem nepřestala.V práci jsem občas vzala někomu něco ze stolu, i když to byla třeba jen drobnost, čokoláda ze šuplíku, jogurt z lednice. Jenže s jídlem rostla chuť, jednoho dne jsem sebrala kolegyni obálku s několika stovkami.

Věděla jsem, kam si ji dala a celý den jsem čekala na příležitost. Nikdo mě tehdy nepodezíral a já zažila úžasný pocit nepřemožitelnosti.

Přitom jsem ty peníze nepotřebovala, dokonce jsem je ani neutratila, jen jsem si je dala doma do krabice mezi své úlovky.Krátce na to jsem ale ukradla kolegovi hodinky. Viděl mě přitom jiný kolega a nahlásil to ředitelce.

Na koberečku v její kanceláři jsem se ke všemu přiznala. Řekla mi, že to nebude rozmazávat, nechce kolem toho dělat rozruch, ale já musím všechno vrátit a z firmy odejít.

Mám navštívit psychologa?

Nyní jsem už půl roku na podpoře a bojím si práci hledat. Bojím se někde nastoupit, že by se zase naplno projevila moje „nemoc“. Vždyť já se nedokážu ovládnout, je to silnější než já.Bezostyšně kradu v obchodech, umím se vyhnout kamerám.

I když tuším, že mi to nemůže stále procházet. Bojím se, že to se mnou špatně skončí. Ta ostuda, kdyby mě vedli policajti. Ale stejně to dělám dál a dál.Peníze zatím ještě mám, dokázala jsem si dost naspořit a navíc jsem si spoustu věcí nakradla.

Jenže čím dál víc cítím, že takhle už to dál nepůjde. Já se někdy bojím i vycházet z domu, co kdyby mě zase popadla ta moje vášeň a chytili by mě? Nevím, jak dál. Nikdy jsem se nikomu s tím, co se mnou je, nesvěřila. Ani rodičům, ani té kamarádce.

Třeba by mě pochopila, kdyby to věděla. Že jsem nechtěla krást, že je to něco, co neumím silou vůle ovládnout. Možná bych se měla léčit, jsem jako narkoman, který musí mít svou drogu.

Věra (38), Praha.