V životě nás občas potkávají nevysvětlitelné události, které ale, jak se nakonec ukáže, mají svůj smysl.  

Pravidelně jsem docházela do jednoho krytého bazénu. Plavání pro mě bylo vždycky způsobem, jak si vyčistit hlavu a nabrat síly do dalšího pracovního kolotoče. Někdy se mnou chodil i manžel, ten byl ale ještě vytíženější než já. Toho dne, kdy se mi stala ta podivná příhoda, se mnou ale nebyl.

Bylo mi opravdu divně!

Všechno probíhalo zdánlivě jako kdykoliv jindy. Bylo zimní odpoledne, všední den, a v bazénu nebylo tolik lidí, jako třeba během léta nebo víkendu.

Měla jsem vždy stanovený pevný řád – uplavala jsem určitý počet bazénů, pak jsem si šla sednout do vířivky a po deseti minutách jsem si dala druhou porci plavání. Už když jsem přicházela k vířivce, cítila jsem, jak se mi jde hrozně ztěžka.

Překvapilo mě to a na okamžik jsem se dokonce lekla, jestli se o mě nepokouší infarkt nebo mrtvice. Točila se mi hlava a nebyla jsem skoro schopná udělat pár kroků.

Nepatřím k těm, kdo se hned vzdávají a tak jsem se silou vůle došourala až k vířivce a uklidňovala se tím, že jakmile si odpočinu, nepříjemný stav pomine. Nepominul. Všimla jsem si, že i lidé kolem vidí, že se mnou něco není v pořádku.

Zejména jedna mladá dívka se na mě dívala tak upřeně, až jsem měla pocit, že mi vidí hluboko do duše. Z toho jejího pohledu se mi začala točit hlava ještě víc. Do vířivky jsem nakonec vůbec nevstoupila. Otočila jsem se a kráčela zpátky k bazénu. V tu chvíli jako by ze mě ta závrať najednou spadla.

Doslova mě hypnotizovala!

Pomyslela jsem si, že to byla opravdu jen nějaká chvilková nevolnost, možná z přepracování a chtěla jsem se tedy vrátit do vířivky, jak jsem měla v plánu. Jenže ty šílené pocity se okamžitě vrátily.

A znovu jsem před sebou spatřila onu dívku, která mě doslova propalovala pohledem. To vše se odehrávalo v průběhu snad minuty nebo minuty a půl. Pak jsem cítila, jak mě oči dívky přímo hypnotizují a posílají zpátky k bazénu.

Dokráčela jsem tam skoro proti své vůli. A náhle jsem to spatřila: tělo malého kluka, které leželo pod vodou u kraje bazénu. Byla jsem jediná, kdo si ho všiml.

Dala jsem se do křiku, abych na topícího se chlapce upozornila, a vzápětí jsem skočila do vody a snažila se ho vytáhnout. Tělo bylo bezvládné a já se obávala nejhoršího. Kdo ví, jak dlouho už kluk pod vodou byl.

Seběhli se lidé, včetně plavčíků a pomohli mi dostat chlapce z vody. Okamžitě začaly oživovací pokusy. V duchu jsem se modlila, aby vše dobře dopadlo. Když jsem se podívala o kousek dál, znovu jsem spatřila tu tajemnou dívku.

Viděla jsem, jak zmizela!

Za chvíli přijela záchranná služba. Zatím vše vypadalo dobře, protože se podařilo u topícího se dítěte obnovit životní funkce. Byla jen otázka, jak dlouho pod vodou strávil a zda nedošlo k poškození mozku.

Až nyní mi došlo, že všechny mé předchozí zdravotní komplikace najednou zmizely. Už jsem zase normálně dýchala a chodila. Ještě jednou jsem pak spatřila onu záhadnou dívku – a pak se ve mně skoro zastavil dech. V jediném okamžiku totiž zmizela.

Stála tam, a najednou byla pryč! Tehdy mi začalo docházet, že se nejednalo o běžnou návštěvnici bazénu, ale o nějaký přízrak, který mě násilím dostal k místu, kde se odehrávala kritická situace. Zajímala jsem se dál o osud toho chlapce, který se topil.

Byla jsem ráda, že se v nemocnici zcela zotavil. Záchrana tak přišla opravdu v pravý čas. Nevím, proč si ten přízrak dívky vybral zrovna mě, a dodnes ani nevím, co vlastně byla zač.

Kamarádka, které jsem celou tu příhodu vyprávěla, si myslí, že se jednalo o strážného anděla onoho malého kluka.

Milada N., (49), Praha