Podlehla jsem chvilkovému poblouznění, zamilovala jsem se, nevěděla, co dělám, a bylo mi to jedno, i když jsem tím podrazila ostatní. Teď sklízím to, co jsem kdysi zasela.

Měla jsem měsíc před svatbou. S Leošem jsem chodila od školy, byl to pohledný a chytrý chlap, z dobré rodiny, plánovali jsme budoucnost.

Už byly koupené prstýnky, jeho rodiče pro nás měli nový byt, prostě to nemělo chybu. Jen do té doby, než jsme spolu jeli na předsvatební cestu, na romantický putovní tábor po českých hradech a zámcích. Jen tak, vlakem, se stanem a lihovým vařičem.

Měl to být protipól už zakoupeného zájezdu na Kanárské ostrovy, jejž nám věnovali také Leošovi rodiče a který nás čekal po svatbě.

Narušitel

Krása střídala nádheru, počasí, panoramata, milování za svítání, všechno podle plánu a na jedničku vycházelo.

Dokud jsem v jednom dosti podřadném kempu, kde jsme se ovšem chtěli zdržet jen jednu noc, nepotkala Richarda. Byla jsem zasažena na místě úderem Apollónova šípu a najednou mi bylo jasné, že nemůžu dál.

Stačilo, že mě pustil před sebe ve frontě na zmrzlinu, a já už jsem ten úsměv nemohla dostat z hlavy. Hrál na blízkém hřišti volejbalový turnaj a já jsem Leošovi navrhla, abychom se šli na chvíli dívat. Ano, taková jsem byla mrcha.

Ze všech sil jsem se snažila, aby na mě nebylo mé zaujetí poznat. Tehdy jsem to ještě ustála, ale když šel Leoš ráno nakupovat do samoobsluhy, šla jsem jako omámená do míst, kde volejbalisté tábořili.

Mé srdce si přálo, abych ho potkala, hlava dělala, co mohla, aby tu situa- ci vyřešila opačně, ale vyhrálo srdce. Byl před svým stanem a cvičil jógu. Stál zrovna na hlavě a já jsem se musela smát.

On pomalu sundal své dlouhé nohy z nebe, postavil se a usmál se na mě. Následovalo jen pár zdvořilostních a průměrně vtipných vět, ale během nich mi na sebe prozradil kontakt.

Terapie šokem

Čtrnáct dní před svatbou jsem Leošovi oznámila, že si ho nemohu vzít. Vyklopila jsem mu úplně všechno, popravdě. Byl v šoku, brečel, i já jsem byla nešťastná, ale věděla jsem, že si bez Richarda prostě svůj život představit nedokážu.

Dostal mě do nadoblačných výšin a mně se vůbec dolů nechtělo.

Svatbu jsme zrušili, svatební cestu stornovali, všechny společné plány šly do háje. Bylo mi všechno jedno, žila jsem jen pro večery a noci s Richardem, byla jako opilá, nevěděla jsem, co dělám, a neřešila to.

Uplynul ale půlrok a já začala tušit, že mé poblouznění nemá další rozumný vývoj. Vývoj ano, ale jen snad v tom smyslu, že jsem nestačila žasnout, jak velký akční rádius je schopen Richard obsáhnout svým šarmem.

Bolestný návrat

A za dalšího půl roku se mé tušení proměnilo v jistotu a to přímo formou šokové terapie. Richardův podnik měl vánoční večírek a já jsem, vedena jistým tušením, pro něj, naoko obětavě, přijela coby taxikářka, aby měl o dopravu postaráno.

Ani jsem nemusela vystupovat z vozu, přistihla jsem ho při velice intimním spojení s jeho sekretářkou v zaparkovaném, zřejmě jejím voze. I přes zamlžená okna jsem rozeznala jeho tvář, když její ruka zřejmě v extatické křeči sklo zevnitř na okamžik očistila.

Konec lásky, romantiky, iluzí. A já jsem byla najednou sama. Zoufalá, nešťastná.

Leoš, kterému jsem se pak pokorně plazila u nohou, mě po roce, kdy jsem slibovala všechno na světě, brečela, zapřísahala se, vzal na milost. Tehdy jsem si myslela, že jsem zase šťastná. Ale spíš jsem si to chtěla myslet, moc mi ten pocit nešel.

Naše manželství bylo celé o mé pokoře, o mé vině a trestu. Moje tchyně mi i po pětadvaceti letech okázale vyká a jedná se mnou s despektem. Pro tu jsem póvl, ubožačka, podvodnice, která si  zaslouží jen pohrdání.

Naše dvě děti vyrostly s pocitem, že máma je kdosi provinilý a nehodný.

Ať jsem se snažila sebevíc, ze všech sil se starala o manžela i děti, setkávala jsem se vždy s pochvalou v podstatě ironickou. Když jdu ke kadeřníkovi, nebo si něco koupím na sebe přijde od Leoše poznámka ve smyslu „to aby ses líbila těm fešákům, co?

Chceš někoho klofnout, že jo?“. Vypila jsem si ten kalich hořkosti do dna. A tím dnem je poslední kapka, jíž jsem se tolik bála a která nakonec nevyhnutelně musela přijít. Rozvod!

Nejsem už nejmladší, má bývalá krása odkvetla a mé stálé trápení, mé vlastní výčitky a špatné svědomí se na tom také podepsaly.

Bídné vyhlídky

Zato Leoš je pořád atraktivní chlap, navíc jeho firma vydělala obrovské peníze, ze kterých ovšem já po rozvodu neuvidím ani korunu, jelikož jsem musela před svou vyprošenou svatbou podepsat předsvatební smlouvu. Když to pro mě dobře dopadne, nechá mi náš starý malý byt, který se teď pronajímá.

Nepracovala jsem, nemusela jsem, starala jsem se jen o něj a o děti. Nevím, jaký budu mít důchod.

To ale soudce zajímat nebude, ten dostane naši letitou dohodu a uvidí tam vše černé na bílém. Bude možná nevěřícně kroutit hlavou, proč jsem podepisovala něco takového, ale rozhodnout musí podle práva. Pár měsíců vášnivé lásky mi zničilo celý život.

Věra (51), Plzeň .