Bylo to magické místo, které přitahovalo místní bylinkářky snad odnepaměti. Podle pověstí v ní pramenila živá voda…

Ráda vzpomínám na studánku skrytou v kapradí v blízkosti mého rodného domu. Věřila jsem, že je kouzelná a chodívala jsem si k ní omývat obličej. Takové studánky totiž přinášely podle různých pověstí nejen krásu, ale také zdraví.

Studánka se nacházela sice téměř u cesty, ale cizím lidem byla utajena ve vysoké trávě.

Stará bylinkářka

V její blízkosti rostly podivné rostliny, které se nikde jinde nenacházely. Pravidelně k ní přicházela nabírat vodu místní bylinkářka. Byla už stařičká, ale stále čiperná. Věřila, že za svůj vysoký věk a čilost vděčí právě vodě ve studánce.

Kromě vody, kterou si nabírala do džbánů, trhala stará paní u studánky také drobné lístky, které sušila na čaj na dlouhověkost. Rostly prý pouze zde.

Zmizela

Bylinkářka byla v kraji vyhlášená. Mnoho lidí si k ní chodilo pro radu a kupovali od ní různé domácí masti a tinktury na všemožné problémy.

Jednoho dne pak stará paní bylinkářka, na kterou dodnes vzpomíná celá vesnice, záhadně zmizela a nikdo už ji nikdy neviděl.

Děsivý sen

Krátce po jejím zmizení jsem začala mít sen o studánce. Opakoval se noc co noc, až se z něj stala taková moje dětská noční můra. Sen začínal vždy na návsi. Kde se vzal, tu se vzal, z rybníka se vynořil muž.

V obličeji byl modrý, oči vytřeštěné. Utopenec! Vylezl z vody a začal mě honit kolem rybníku, kolem domu i stodoly. Nikde nebyl nikdo, kdo by mě zachránil. Domy byly prázdné, všichni zmizeli. Věděla jsem, že musím utíkat ke studánce, abych se zachránila.

Zjevení u studánky

Cesta byla strmá a zarostlá vysokou trávou. Utíkala jsem jako o život, prodírala se roštím a slyšela, jak za mnou funí muž z rybníka. Byl ve výhodě. Já běžela po dvou, on po čtyřech. Byl stále blíž a blíž.

V poslední chvíli, když už jsem opravdu nemohla a upadla, se objevila žena v dlouhých šatech a šátkem na hlavě. S velkou úlevou jsem jí skočila do náruče.

Odvedla mě domů

Muž, co mě pronásledoval se náhle zastavil, z nějakého důvodu se té ženy bál. Jen zlostí syčel a nakonec se odplazil pryč. Žena se šátkem ve vlasech mě pohladila po rameni, vzala za ruku a řekla:

„Pojď, půjdeme domů!“ Dovedla mě až ke dveřím, a pak náhle zmizela. Jakoby se rozplynula.

Fotografie

Uplynulo mnoho let. Rodiče zemřeli a já vyklízela jejich dům. Přitom jsem narazila na starou fotografii prababičky. Zemřela dávno před mým narozením, ale byla to přesně ta žena, která mě ve snech zachraňovala.

Fotografii jsem si vzala a mám ji stále u sebe jako amulet pro ochranu. Provází mě už léta, a kdykoli se dostanu do potíží, zapálím svíčku, vyndám fotografii a s prababičkou si povídám. Problémy se vždy jako zázrakem samy vyřeší.

Ilona K. (62), Plzeňsko