Ve chvíli, kdy už přestáváme doufat, se může objevit tajemný zachránce!  

Mezi naše oblíbené kratochvíle vždycky patřilo sbírání hub. Za ty roky, co jsme s manželem prochodili spoustu českých lesů, jsem se v nich už vyznala – nebo jsem si to alespoň myslela.

Pravidelně jsme vyráželi na houby i z naší chalupy, která stála trochu osaměle od civilizace. Vláďa, můj muž ji zdědil po rodičích. Kdysi ji postavil jeho pradědeček, který chtěl mít od světa klid. Pro mě to vždy byla vítaná změna, úplně vypadnout z civilizace.

Na chalupě totiž nebyla elektřina, vařilo se tam na kamnech s otevřeným ohněm a voda se brala ze studny. Do nejbližší vesnice se pěšky dalo dojít za půl hodiny.

Začalo to klopýtnutím

Loni v létě jsme se dostali do neuvěřitelně dramatické situace. Nebýt zásahu vyšší moci – jak si to řešení vysvětluji – už bych tu teď nebyla. Jak k tomu všemu došlo? Byla to shoda několika okolností. Nejprve se nám cestou na chalupu porouchalo auto.

Musel nás odtáhnout jeden známý. Víkend v lesích jsme chtěli vzdát, známý se ale nabídl, že nás odveze. Nakonec jsme souhlasili. Dohodli jsme se, že v neděli k večeru pro nás přijede.

Telefonicky bychom se domlouvali těžko, na chalupě je téměř nulový mobilní signál. Cítili jsme se tedy tentokrát v našem přírodním azylu trochu jako Robinsoni. Brali jsme to jako dobrodružství, ne jako nepříjemnost.

Netušili jsme, co nás v tento totálně osamělý víkend čeká. Na houby jsme vyrazili hned v sobotu dopoledne a na oběd jsme si naplánovali smaženici, jako už tolikrát předtím. Když jsme se vraceli do chalupy, kousek před cílem Vláďa upadl.

Bolestivě sténal a vyšlo najevo, že si asi podvrtl kotník. Dovnitř jen tak dokulhal. Bylo jasné, že až do příjezdu našeho známého strávíme zbylý čas v chalupě.

Bez auta to nešlo řešit

To ale nebyla poslední a největší nepříjemnost, která nás potkala. Podle plánu jsem udělala smaženici. Manžel ale na ní neměl chuť, kotník ho hodně bolel. Měl kvůli tomu i zvýšenou teplotu. Dala jsem si tedy porci sama.

Naše houbařské znalosti ale tentokrát narazily, protože mezi houby se dostala smrtelně jedovatá muchomůrka. Dlouho jsem na sobě nic nepozorovala, příznaky se projevují většinou až po několika hodinách.

Když se mi pak udělalo příšerně špatně, pochopila jsem, že to musí být z té smaženice. A mezi odřezky pak Vláďa objevil zbytky oné nebezpečné muchomůrky. Bylo jasné, že potřebuji rychlou lékařskou pomoc. Ocitli jsme se v pasti.

Vláďa se na tu nohu nemohl skoro postavit a jevilo se téměř nemožné, že by se vydal na půlhodinovou cestu k vesnici. A já sama bych odpadla po prvních minutách. Kdybychom bývali měli na chalupě auto, všechno by se dalo hned řešit. Takhle jsem se pomalu začala smiřovat s tím, že na chalupě zemřu!

Neuvěřitelně rychlé účinky

Vláďa byl zoufalý, téměř se odplazil ven a tam začal nahlas volat o pomoc. Z lesa náhle vyšel podivný muž. Vypadal jako odněkud ze starých časů. Jak se mi manžel později přiznal, myslel si, že má halucinace.

Já si to myslela při prvním pohledu na toho člověka také.  Prohlédl si nás a pak z kapsy vytáhl balíček. Řekl mi, že si odtamtud mám nasypat čajovou směs, která mě hned vyléčí. Neměla jsem sílu odmítnout nebo o tom vůbec přemýšlet. Čas mi utíkal hrozně rychle.

Za deset minut už jsem upíjela horký nápoj z hrnku. Chutnal podivně, nikdy jsem nic takového neokusila. Než jsem ho dopila, už jsem vnímala, jak se mi do těla zázračně vrací síla. Tajemný muž se pak usmál a řekl mi, že už budu v pořádku.

Otočil se a odešel směrem do lesa. Zmizel stejně nečekaně, jako se předtím objevil. Čaj měl skutečně blahodárné účinky, nakonec jsem se cítila ještě lépe než předtím. Dodnes nevím, kdo ten záhadný muž byl a co obsahoval ten zázračný čaj.

Jak já, tak Vláďa si myslíme, že nám na jeho zoufalé volání seslaly pomoc vyšší síly nebo lesní bytosti.

Petra L., (52), Brno