Pro manželský soulad a šťastnou rodinu je někdy nutné skutečnost trochu „obejít“. Zaručí-li klidné a spokojené soužití, pak je ta lež přece milosrdná…

„Jsem katolík,“ připomněl mi před svatbou můj František „Mně pokřtili u babičky v jižních Čechách,“ přizvukovala jsem mu. Ovšem to, že se naši záhy po mém narození přestěhovali na Žižkov a víru nepěstovali, jsem už nerozváděla. Obřad v kostele byl pohádkový.

Ne jako obyčejné ANO na místním úřadě. Tady to bylo něco nadpozemského, stvrzeno vyšší mocí, v dobrém i zlém až za hrob.Otěhotněla jsem snad během svatební noci. Před svatbou jsme si, díky Františkovi, milování nedovolili.

Po devíti měsících přišel na svět Fanoušek. Malý zázrak, z něhož jsme byli vedle. Kojila jsem ho půl roku a bříško mi začalo růst podruhé.Sfouknu mateřskou jedním vrzem, a pak se vrátím do práce, říkala jsem si.

„Přál by sis druhého kluka nebo holku?“ zeptala jsem se manžela. „To je v rukách Božích,“ ukázal vzhůru.

Tehdy jsem se tomu zasmála.Můj muž byl chytrý, hodný, spolehlivý, ale přiznávám se, že každou neděli se mi do kostela s břichem jako buben a kňourajícím Fanouškem v náručí moc nechtělo.

Páté dítě už nechci!

Narodil se nám Matoušek. Po šestinedělí se ke mně můj František láskyplně přivinul. „Lásko, nechám si předepsat prášky,“ políbila jsem ho. „Antikoncepci?“ zhrozil se, „víš, že do toho člověk zasahovat nemá?“ Pohádali jsme se.

„Budeme se vyhýbat plodným dnům.Důvěřuj mi,“ rozhodl sebevědomě. Důvěřovala jsem a – z porodnice jsme si přivezli Tomáška a rok nato Anežku… „Já děti miluju, ale čtyři stačí!“ zoufala jsem si.

Po Anežce jsem měla z každé noci strávené s manželem hrůzu už předem, potom zkaženou náladu a obrovský stres před menstruací, jestli přijde.Kdysi tak okouzlující charisma v kostele mě najednou provokovalo.

Dívala jsem se na kněze, obklopená svou drobotinou, a říkala si v duchu: „Jestli bude páté dítě, nastoupím cestu k bráně pekelné!“

Bůh mě vyslyšel?

Co mám dělat? Ptala jsem se posvátné atmosféry kolem, když jsem tam zase jedné neděle seděla.Téměř ve všem jsme si s Františkem rozuměli, milovala jsem ho, on miloval mě a naše děti. A Bůh mě nejspíš vyslyšel.

Jak jsem tam tak seděla, jedno dítě v náruči, dvě se válely po zemi, a to nejstarší mě tahalo za rukáv a škemralo, ať už jdeme, najednou stál u mě náš pan farář.A řekl: „Jiřinko, jak v dnešní době zvládáte tolik dětí?

Také je budete muset dobře vychovat, nebo vám budou růst jako kůl v plotě. Měla byste také myslet na sebe. Děti vás budou potřebovat dlouho zdravou a usměvavou.“ A tak jsem ten ‚kousíček‘ našeho sváru vzala do svých rukou.

Gynekolog mi předepsal antikoncepci a já jsem ji tajně uzobávala až do přechodu. Strach z milování zmizel, manželství mám dodnes krásné.

Ta malá lež mě na dlouhé roky uklidnila a ve Františkovi utužila vědomí, že je v sexu ‚šikovný‘ a já mu důvěřuju.Před manželstvím jsem měla dva krátkodobé vztahy a ty mi stačily na to, abych věděla, že tomu tak není.

V manželství jsou však důležitější věci, než sex, a tak i v tomto směru úspěšně manželovi lžu, jak je dobrý, a budu nejspíš už do smrti.

Jiřina (57), Praha .