Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem dceru rozmazlila. Dodnes za to platím krutou daň.
Jiřinka se narodila do harmonické rodiny. Já i manžel Jiří jsme si dítě moc přáli, jen to nešlo tak rychle, jak jsme si původně představovali.
Po dlouhých letech jsem konečně u gynekologa vyslechla ta vytoužená slova, že jsem v jiném stavu. Jen jsem na sebe musela jako starší prvorodička dávat větší pozor a absolvovat více vyšetření, ale to jsem ráda snášela.
Těhotenství bylo rizikové, takže jsem opustila místo prodavačky. A přiznávám, že docela ráda. Aspoň jsem měla čas věnovat se jen sobě a svému rostoucímu bříšku. Děťátko přišlo na svět trochu předčasně a na porod nevzpomínám moc ráda.
Došlo k nějakým komplikacím, ztratila jsem spoustu krve.
Pobyly jsme si na oddělení o něco déle, Jiřinka byla nějakou dobu v inkubátoru, ale nakonec vše dopadlo docela dobře. A když si mě i s miminkem Jiří odvážel z porodnice domů, nebylo snad šťastnějšího a pyšnějšího tatínka.
Chovali jsme ji jako v bavlnce
Na jedné z dalších kontrol jsem se dozvěděla, že kvůli vrozené dispozici a oněm porodním komplikacím už nebudu moci mít další děti. Ale já měla svoji Jiřinku, za kterou jsem byla osudu nesmírně vděčná, bylo kolem ní spousta starostí, takže jsem ani neměla čas si nějak připouštět, že zůstaneme u jedináčka.
Ostatně, takových dětí je! Jenže tím se můj strach o dceru ještě znásobil. Byla jsem úzkostlivá matka a Jiří mi v roli otce zdatně sekundoval. Hlídali jsme našeho malého drobečka lépe než oko v hlavě, a to byla možná první chyba.
Z obavy, aby se jí něco nestalo nebo aby neonemocněla, jsme se snažili držet ji co nejdále od možných nebezpečí. Zůstala jsem s ní doma, aby nemusela chodit do školky, kde by se mohla nakazit nějakou nemocí nebo by jí mohly ostatní děti ubližovat.
Do školy už ovšem nastoupit musela, i když měla roční odklad.
Zřejmě proto, že si nevytvořila potřebnou imunitu v dětském kolektivu, bývala první roky často nemocná. Já stále zůstávala doma, abych se o Jiřinku starala v době nemocí a aby nemusela chodit na obědy do školní jídelny. Žili jsme jen z manželova platu, ale co bych pro své jediné dítě neudělala!
Tragická nehoda
Později jsem si našla aspoň domácí práci, výrobu ozdob z korálků pro jednu firmu, ale jak léta ubíhala, z Jiřinky se pomalu stával malý tyran. Jenže my to neviděli. Zvykla si na to, že každé její přání je téměř okamžitě splněno.
Vynahrazovali jsme jí tím omezenou svobodu pohybu.
Místo lítání venku s kamarády jsme ji zahrnovali nejprve sladkostmi, později dárky, i když zrovna neměla narozeniny či svátek. Peněz jsme sice nazbyt neměli, ale raději jsme se uskromnili v něčem my, než aby Jiřinka musela nějak hmotně strádat.
K tomu jsme ji ovšem zahrnovali láskou a stále přehnanou péčí. Nic ale netrvá věčně a tahle pomyslná idylka se brzy zhroutila jak domeček z karet. Jiřčina puberta byla velmi těžkým obdobím.
Nechápali jsme, jak se snad během jediné noci z naší sladké holčičky mohla stát drzá a někdy až krutá „slečna“.
Po nástupu na střední školu se začala toulat, občas nepřišla domů a my ji s Jirkou hledali dlouho do noci všude možně. Když se pak konečně uráčila přijít, ještě na nás byla vyloženě zlá a my si s tím vůbec nevěděli rady. Ale to nejhorší mě teprve čekalo.
Můj milovaný manžel se jednoho dne nevrátil z práce. Pracoval jako řidič, a abychom měli dost prostředků, bral si směny navíc. Zřejmě byla příčinou jeho nehody únava. Ale přišel o život. Zhroutil se mi celý svět.
Nevěděla jsem, co budu dělat, Jiří se staral o všechno. Bylo to nesmírně těžké období, než jsem se z té ztráty jakž takž dostala. Musela jsem si najít nějakou další práci, abychom s Jiřinou nepřišly i o byt a měly z čeho žít. Nakonec jsem díky sousedce získala aspoň místo uklízečky a správcové domů.
Ticho před bouří
Dcera v té době kupodivu trochu zkrotla, ale ne nadlouho. Byla už ve 4. ročníku, když se rozhodla, že školu k životu nepotřebuje.
Jak jsem se pak dozvěděla, poslední měsíce se v ní už ani moc neukazovala, takže ji vyloučili – kvůli neomluveným absencím a nezájmu situaci řešit. Na můj dotaz, co teď chce dělat, odpověděla, že je jí to jedno.
Škola jí prý stejně nic nedala a rozhodně nechce dopadnout jako my. Otec, který se udřel, a matka, která je k ničemu. Zůstala jsem jako opařená. To mám za všechnu svou lásku a péči? Snad poprvé v životě jsem prohlédla a viděla Jiřinu jinýma očima.
Najednou se ve mně něco zlomilo a já se do ní pustila. Vyčetla jsem jí, že je nevděčná, nemá úctu k rodičům a v té zlosti jsem jí řekla ještě spoustu dalších nepěkných věcí. Slova ze mě padala sama, jako bych je ani neříkala já.
Zřejmě moje po léta potlačované pocity najednou musely z hloubi duše, kam jsem je uzamkla, ven. Jiřinu to ale nijak moc nerozházelo.
Ten den už neřekla ani slovo, zalezla do svého pokojíčku, a když jsem se druhý den vrátila z úklidu, byla pryč. Sbalila si svoje věci, k nim ještě i pár mých cennějších kousků a odešla z domova, aniž by mi dala vědět kam. Na stole nechala jen lístek se zprávou, že odchází za lepším životem.
Snad čas vše vyřeší
Chtěla jsem ji nechat hledat policií, ale Jiřina byla čerstvě plnoletá, takže nebyla šance donutit ji k návrátu domů. Já se psychicky zhroutila a dlouho jsem nebyla schopná se s tím smířit.
Občas jsem od někoho zaslechla, že Jiřinu viděl někde na druhém konci města s podivnou partou. Uběhlo pár let, když mi zničehonic zavolala. Řekla mi, že se má dobře a že se jí narodil syn Jiříček.
Rozplakala jsem se a prosila ji, aby se i s miminkem vrátila domů, ale nechtěla. Aspoň ale vím, že je snad v pořádku, a nepřestávám doufat, že časem přece jen ji i svého vnoučka uvidím.
Anna (58), jižní Čechy .