Vyhoření se týká zejména oblasti práce a je typické citovým a mentálním vyčerpáním. Často jde o důsledek dlouhodobého stresu a týká se nejvíce lidí, kteří pracují s jinými lidmi.

Od deprese nebo prosté únavy se syndrom vyhoření liší hlavně tím, že se vztahuje výhradně na onu krizovou oblast a jeho součástí jsou pochybnosti o smyslu dané práce.

Typické příznaky

K vyhoření patří celá skupina příznaků a řada projevů. Patří mezi ně především sklíčenost, popudlivost, bezmocnost. Projevuje se také velkou nechutí cokoli dělat, cynismem a pesimismem.

Objevuje se nápadné zapomínání a nesoustředěnost. Syndrom vyhoření zasáhne i mezilidské vztahy. Postižený člověk má sníženou ochotu pracovat s lidmi. Stahuje se do samoty a sám do sebe.

Velmi často musí řešit četné soukromé konflikty, které přímo přivolává svou podrážděností.

Špatné spaní neprospívá

Svou daň si syndrom vyhoření vybírá také v tělesné rovině. Především jde o poruchy spánku. To jednak celkově poškozuje zdravotní stav člověka se syndromem vyhoření. Zároveň nekvalitní spánek přispívá i k celkové psychické nepohodě.

Dostavuje se také nechuť k jídlu jídlem, člověk se snadno unaví a může mít vysoký krevní tlak.

Kdo je ohrožen

Nejčastěji se s vyhořením setkají ti, kdo pracují s lidmi. Patří mezi ně lékaři, zdravotní sestry, učitelé, psychologové, právníci, policisté, telefonní operátoři a další.

Nevýhodou je přílišné počáteční nadšení do práce, perfekcionismus, workoholismus, málo přátel, neschopnost odmítat další a další úkoly a špatná organizace času.

Existuje několik zásad, které pomáhají při předcházení syndromu vyhoření. Jsou to zejména dobré mezilidské a přátelské vztahy. Důležitá je také schopnost kvalitního a častého odpočinku a umění „užívat si sám sebe“.

Důležitým prvkem v boji proti syndromu vyhoření je odpočinek, relaxace a pravidelný pohyb.