Z krásného malého zvířátka se postupně vyklubal posel špatných zpráv.

To krásné kotě přinesl domů můj syn Jakub z útulku. Měli jsme z něho všichni radost a samozřejmě jsme se ho ujali. Protože žijeme ve velkém vesnickém rodinném domě, nebyl to žádný problém. Přijaly ho i další tři kočky, které už jsme doma měli. Netušili jsme, jaká nepříjemná překvapení nám to milé zvířátko připraví.

Nevěděli jsme, proč syčí

Vzhledem k rozsáhlému příbuzenstvu to u nás vždy žilo společenským životem. Stále se u nás střídaly návštěvy. Každý z příchozích byl samozřejmě okouzlen naším novým domácím mazlíčkem. Kotě si rádo hrálo a z lidí nemělo strach.

Pak se ale objevila jedna výjimka. Přijela k nám teta Lída, kterou jsme měli všichni v oblibě. Byla to taková svérázná starší žena, kterou jen tak něco nerozházelo. Když si chtěla kotě pohladit, začalo na ní syčet. Reagovalo vyloženě nepřátelsky.

Nikdo netušil proč. Nezlepšilo se to ani tehdy, kdy ho teta chtěla „uplatit“ kouskem masa. Na nikoho jiného nesyčelo, jen na tetu. Ta to nakonec vzdala a mávla nad tím rukou. Přičítala reakci koťátka tomu, že ráno před odjezdem k nám hladila psa sousedů.

Na tuhle příhodu bychom nejspíš brzy zapomněli. Stala se ale tragická věc. Tři dny po návštěvě u nás srazilo tetu Lídu auto na přechodu. V nemocnici se jí snažili zachránit, ale ještě téhož dne zemřela.

Napadla mě spojitost

Asi měsíc poté, co jsme se naposledy rozloučili s tetou Lídou, jsme si na ni znovu vzpomněli, když se kotě úplně stejně začalo chovat k mému bratrovi Martinovi.

Přišlo to přitom nečekaně, protože při svých předchozích návštěvách se s kotětem celkem rychle spřátelil. Najednou se k němu ale zvířátko stavělo nepřátelsky, nechtělo se nechat hladit a seklo po něm drápkem.

Martin nechápal proč a dál se snažil si kotě pochovat, ale zle ho poškrábalo a za žádnou cenu s ním nechtělo být. Bratr to nakonec vzdal. Za týden mi zavolal, že se mnou chce mluvit a jde o něco vážného. Setkali jsme se a překvapilo mě, jak Martin působí.

Vypadal hodně přepadle. Sdělil mi, že už delší dobu měl vážné zdravotní problémy, ale odkládal návštěvu u lékaře. Byl tam až nyní a dozvěděl se, že má rakovinu v rozvinutém stádiu. Prognóza nevypadala vůbec dobře. Mně to řekl jako první, to nejtěžší ho čekalo:

oznámit tu zprávu ženě a dětem. Šokovalo mě to. Nevěděla jsem, co na to říct. Až doma jsem si uvědomila jednu spojitost: náš domácí mazlíček útočil už ve dvou případech na lidi, kteří byli ohroženi na životě!

Měli jsme ji varovat?

Připadalo mi to nesmyslné, ale přesto jsem na to později upozornila manžela, kterému jsem o Martinově zdravotním stavu řekla. Bohužel se ukázalo, že nejde jen o moji přebujelou fantazii. Do třetice se to stalo v souvislosti s matkou naší sousedky.

Stará paní k nám občas zaskočila na kus řeči. Také vůči ní kotě změnilo své chování. Předtím bylo přátelské, najednou se mu blýskalo v očích, zatínalo drápky do země a ježily se mu chlupy. Byl u toho i můj manžel a podívali jsme se na sebe se stejnou myšlenkou.

Nevěděli jsme, jestli nemáme starou paní varovat. Nechtěli jsme vypadat jako pověrčiví hlupáci. Asi bychom ale bývali stejně nezabránili tomu, co se do týdne stalo: ta paní zemřela na mozkovou mrtvici.

Zanedlouho se rapidně zhoršil i stav mého bratra a musel už být v trvalé nemocniční péči. O tom, že náš domácí mazlíček předpovídá lidem blízkou smrt, jsme se už bavili bez rozpaků, protože jasné důkazy tu přece byly. Nedlouho nato kotě zmizelo.

Jednoho dne prostě už doma nebylo. Nikdy jsme nezjistili, co se s ním stalo: jestli se jen někam zaběhlo nebo ho někdo z rodiny třeba schválně odnesl někam daleko ze strachu, koho dalšího označí jako toho, kdo má zemřít.

Dana R., (50), Vysočina