Pokud v životě kráčíme špatným směrem, musí občas zasáhnout samo nebe.

Vždycky jsem tvrdě pracovala na své kariéře. Byla jsem současně také matkou, ale rozhodla jsem se zvládat obojí. Vychovávala jsem dvě děti a současně na pracovním žebříčku postupovala výš a výš.

Nedělala jsem to kvůli svému pocitu uspokojení, práce mě opravdu bavila. Znamenalo to ale, že jsem byla v zápřahu prakticky celý den a neměla vůbec žádnou chvíli pro sebe.

A když už syn a dcera studovali na střední škole a nevyžadovali tolik pozornosti, ušetřený čas jsem věnovala zaměstnání.

Utekla jsem z práce

Únava a stres se ve mně střádaly celá léta. Nebylo divu, co se potom jednoho dne stalo. V té době už jsem zastávala místo ředitelky jednoho úseku. Na pravidelné páteční poradě jsem náhle uprostřed jednání vstala a beze slova odešla z místnosti.

Všichni na mě jenom nechápavě hleděli. Ani já jsem v tu chvíli neměla jasno, co dělám. Dnes už vím, že ten den byl prostě poslední kapkou. Pohár přetekl, došly mi síly, všechno najednou ztratilo smysl.

Nikdo se mě ale nepokoušel zastavit, pouze pár lidí se zeptalo, kam jdu. Sama jsem to nevěděla. Vyšla jsem ven z budovy firmy a šla jen tak bezcílně po ulici. Musela jsem ostatním chodcům připadat, jako že jsem úplně mimo realitu – a také jsem byla.

Zahnula jsem do postranních uliček a zastavila jsem se až před jedním starým kostelem. Vstoupila jsem dovnitř. Kdyby se mě ale někdo ptal, proč tam jdu, nedokázala bych mu odpovědět.

Hluboké oči a laskavá tvář

V kostele bylo ticho a prázdno. Posadila jsem se na dřevěnou lavici. Nikdy jsem nebyla věřící a nemodlila jsem. Nehodlala jsem to dělat ani teď. Prostě jsem jen tak seděla, vzdálená běžnému dennímu ruchu a zkoušela si ujasnit, co se to se mnou děje.

Po pěti minutách, kdy jsem hleděla na kostelní dlažbu pod sebou, se mi náhle zdálo, že se kolem mě rozzářilo nějaké světlo. Zvedla jsem hlavu. V uličce mezi lavicemi se vznášela bílá postava. Ihned jsem v ní poznala anděla, i když neměla křídla.

Ta bytost na mě hleděla hlubokýma očima v laskavé tváři. Ani trochu jsem se nelekla, i když za jiných okolností bych asi reagovala dramatičtěji. Zůstala jsem klidně sedět i ve chvíli, kdy se anděl pomalu přemístil ke mně a sklonil se nade mnou. Jenom jsem tiše poslouchala, co mi říká.

Věděla jsem, co udělám!

Anděl věděl, kdo jsem a co prožívám. Začal mi trochu vyčítavě, ale současně chápavě povídat o tom, že jsem na světě jen jednou a že svůj život promarňuji. Ptal se mě, kolika lidem jsem udělala v posledních letech radost – a kolikrát jsem jí prožila já sama.

Nedokázala jsem odpovědět. Uvědomovala jsem si, že si opravdu neumím vybavit něco jiného než práci a kariéru. Najednou se mi vybavily vzpomínky z mládí a dětství.

Bylo to, jako by mi ta andělská bytost promítala dávné chvíle, ve kterých jsem měla sny, zájmy, záliby. Potom mě hlas anděla varoval, že pokud pojedu dál v zajetých kolejích, přiblíží se čas mého odchodu ze světa.

Poslouchala jsem jako nějaký žáček ve škole, kterému spravedlivě nadávají za to, že zapomněl na domácí úkol. Anděl po mně nic nechtěl, žádné sliby nebo sypání popele na hlavu. Jen mi ukázal, jak na tom vlastně doopravdy jsem.

Ani nevím, kolik času jsem v tom kostele strávila a kdy přesně anděl zase zmizel. Ven jsem vyšla uvolněná a s čistou hlavou. Zamířila jsem zpátky do práce. Bylo mi jasné, co musím udělat. Ještě téhož dne jsem dala výpověď.

Samozřejmě, že jsem nikomu neříkala o tom, co mě k tomu vedlo. Snažili se mě přemlouvat, ale já si stála na svém. Jak manžel, tak děti to spíše přivítali. Můj muž mi dokonce řekl, že jsem pracovala až moc a nastal čas také trochu žít.

Za pár dnů mě překvapil, když nám oběma koupil exotický zájezd. Dnes už jsem úplně v pohodě, dělám běžnou a nenáročnou práci a když občas jdu kolem toho kostela, tak se sama pro sebe usmívám.

Petra V., (47), Jihlava