Zachránila jsem tonoucí dítě. Brzy nato jsem se sama dostala do ohrožení života. Zachránili mě tehdy duchové nebo andělé?
Bylo mi třináct, když jsem zachránila tonoucí malé dítě. Scénář byl dokonalý. Matka dítěte se vybavovala s kamarádkou a dítě spadlo do hluboké vody.
Většina lidí zírala jako opařená, Dvě ženy začaly křičet a ten největší „akční hrdina“ vesnice, který vystavoval na plovárně na odiv své svaly a mužné tělo, se očividně nechystal do vody skočit. Možná neuměl plavat.
Ten, kdo zareagoval nejrychleji, jsem byla já. A to chlapečkovi zachránilo život. Tím svým činem jsem tehdy získala nejen úctu okolí, ale mnohem více.
Tehdy jsem vůbec netušila, že se jen několik měsíců nato dostanu sama do smrtelného nebezpečí a vyjdu z něj zázrakem. Zachránila jsem život, tak jsem byla za to také zachráněna. Ale ten, kdo mi tehdy pomohl, nebyl člověk.
Oko za oko, zub za zub
Vzhledem k tomu, že jsme bydleli na samotě, nebylo těžké si na mě počíhat. Osud si mě našel a pomohla mu k tomu souhra náhod. Odešla jsem na trénink ve volejbalu tak, jako vždycky, nikdy jsem se ale z něho nevracela sama. Z jedné vesnice do druhé se mnou chodívali dva spolužáci.
Jejich cesta vedla kolem našeho domu, tak jsem měla doprovod. Ten den ale nedorazili, protože řádila viróza. Na trénink díky viróze nepřišli další lidé, a tak nezbylo, než jej zrušil a rozejít se.
Seděla jsem na patníku u posledního domu vesnice pod svítící lampou a zírala do tmavého lesa. Budu čekat hodinu, než pro mě někdo přijde. Mobily byly tehdy fatou morganou, doma jsme neměli ani telefon obyčejný.
Třásla jsem se zimou a každá minuta se vlekla nekonečně dlouho. Napadlo mě jediné možné řešení. To přeběhnu! Za chvíli budu doma v teple!
Najednou jsem to nebyla já
Přesně v místě, kterého jsem se bála nejvíc, které bylo daleko jak od vesnice, tak od mého domu, se vynořil chlap. Byl o hlavu vyšší a snadno mě srazil na zem. Udeřila jsem se o kámen do hlavy, ale vědomí jsem neztratila.
Jak jsem se probírala z omámení a násilník ze mě rval věci, cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy. Zhluboka jsem se nadechla, ale stále neměla vzduchu dost. Jako by se do mě drala nějaká mlha nebo hustý vzduch.
A najednou jsem uslyšela v hlavě cizí hlas, který striktně křikl: „Zab ho!“ Dodnes si to vše pamatuji jako ve snu. Svaly mého těla se napnuly a vyrazily. Odrazila jsem chlapa od sebe až odletěl a já stála na nohou.
Připadala jsem si jako vlkodlak
Chtěla jsem říct, ať mě nechá být, poprosit ho, ale…Z hrdla se mi místo toho vydralo výhružné vrčení, až jsem se sama sebe lekla. Chlap se na mě vrhnul, a to neměl dělat. Ani nevím, jak jsem se dostala domů. Matka měla šok, když mě uviděla.
Měla jsem roztržené oblečení a byla od krve. Jenže posléze se zjistilo, že mi není vůbec nic a krev není moje. Policista, který přepadení tehdy vyšetřoval, matce s velkým obdivem řekl:
„Vážená paní, za svou mnohaletou praxi jsem viděl už hodně, ale pod zuby a drápy vaší dcery bych se dostat nechtěl!“ Násilník si poležel několik dní v nemocnici, zatímco já šla druhý den do školy.
Olga (53), Praha.