Dnes už jsem si jistá, že když zemřeme, čeká nás ještě něco dalšího.
Po boku svého manžela Richarda jsem strávila většinu života. Krásně jsme si rozuměli, nikdy jsme se nehádali. Když ho v pětašedesáti nečekaně zradilo srdce a on tu ze dne na den najednou nebyl, bylo to, jako by mi někdo sebral polovinu mé osobnosti.
V noci jsem slyšela jeho hlas
Richardovým odchodem jsem ztratila smysl života. Zůstaly mi jenom vzpomínky. Často jsem se k němu v duchu obracela a vyčítala mu, že mě opustil. Chodila jsem na dlouhé procházky do přírody, tak jak jsme to dělali celý život spolu.
Předstírala jsem sama před sebou, že Richard je tam se mnou. Jednoho podzimního dne, asi dva měsíce po manželově smrti, jsem koutkem oka zahlédla podivný stín. Podívala jsem se tím směrem a strnula: vypadalo to, že tam stojí Richard.
Jen se na mě povzbudivě usmál, jak míval ve zvyku. Pak přelud zmizel. Bála jsem se, že jsem ze ztráty partnera na nervy nebo že ztrácím rozum. Snažila jsem se tedy od vzpomínek odpoutat a soustředit se na svoji přítomnost.
Přesto jsem za pár týdnů měla další podivný zážitek. Tentokrát jsem se probudila uprostřed noci a vnímala, jak vedle mé postele někdo stojí. Slyšela jsem i nezřetelné šeptání. Poznala jsem Richardův hlas. Když jsem rozsvítila, ložnice byla prázdná.
Vím, že ho zase uvidím!
Potřetí se mi něco takového přihodilo na hřbitově. Stála jsem u rodinné hrobky, myslela na své rodiče i na Richarda. V tom jsem zezadu pocítila závan studeného vzduchu. Pak jsem vnímala dotek na svém rameni a tichý hlas, který patřil manželovi.
Říkal mi, že nemám být smutná a mám si užívat života, dokud jsem na světě. On si to tak přeje a přejí si to i moji rodiče. Jednou se prý znovu setkáme. Trvalo to jenom chvilku, ale já tam pak ještě dlouho stála, neschopná jakéhokoliv pohybu.
K žádnému dalšímu kontaktu s mým mrtvým milovaným mužem už nedošlo, ale zařídila jsem se podle toho, co mi říkal a snažím se žít tak, jak si přál.
Táňa L. (69), Žatec