Svou dceru doopravdy miluji, přitom jí nesmím pomalu přijít ani na oči. Vím, že vždy všechno nebylo, jak by mělo být. Ale přece každý má právo na odpuštění.
Dnes je zcela výjimečný den, hlídám své malé vnoučky. Ano, je to pro mě velmi vzácný okamžik, protože mi dcera něco takového dovolí jen zřídka. Od chvíle, kdy pochopila, jak moc ty dva malé chlapečky miluji, mě má v hrsti.
Tím, že mi velice pečlivě přiděluje krátké chvilky s nimi, mě psychicky nesnesitelně týrá. A ona to moc dobře ví. Dělá to záměrně, protože mě nenávidí.
Nikdo není dokonalý
Vždycky jsem se snažila být dobrá máma. Mám dceru Lucku a syna Petra. Vychovávala jsem je oba stejně, lásku jim dávala rovnoměrně a hodně. Jenže jsem si také, bohužel, nedokázala udržet manželství.
Obě děti nesly rozvod pravda dost těžce, ale doufala jsem, že jednou pochopí, že vina byla nejen na mé, ale i na manželově straně. Péťa se s tím vyrovnal. Jenže Lucka byla tatínkovým mazlíčkem, princezničkou.
Po rozvodu si však ex manžel založil novou rodinu a Lucka se ocitla na druhé koleji. Tehdy začaly naše první velké neshody.
Odešla na truc
V šestnácti už jsme se spolu dokázaly pohádat kvůli kdejaké maličkosti. Dnes už se ani nedivím, že tehdy odešla k nějakému o osm let staršímu klukovi. Samozřejmě, že to netrvalo moc dlouho a došlo na to, čeho jsem se obávala.
Dcera byla těhotná. V sedmnácti. Tehdy přišla s pláčem domů a hledala u mě pomoc. Dítě rozhodně nechtěla. Absolvovala interrupci. Pak se na nějaký čas naše vztahy uklidnily. Zůstala doma, dokončila školu az domu odešla až v třiadvaceti, když se vdávala.
Dlouho čekali na miminko
Dlouhých pět let po svatbě dcera nemohla otěhotnět. Tehdy naše vzájemné vztahy znovu velmi ochladly a kontakty se smrskly na minimum. Pak se naštěstí narodila naše dvojčátka, kluci jako buci.
Měla jsem obrovskou radost, byla jsem připravená nastoupit jako babička na plný úvazek. Se vším dceři pomoci. Jenže ona všechno odmítá. Chová se ke mně občas jako cizí.
Ale na otázky, proč mě tak nesnáší, mi zatím nikdy nějak věrohodně a smysluplně neodpověděla.
Jsem z toho zoufalá. Ještě že mám syna a jeho rodinu. Jinak bych se asi zbláznila.
Marta D. (59), Opava