Říká se, že duše zemřelých bývají připoutané k místům, kde opustily svět. Dnes už nepochybuji o tom, že je to pravda…

Ještě před pár lety bych se tomu, kdo by mi něco takového tvrdil, vysmála. Na duchy, posmrtný život, převtělování duší a další nadpřirozené jevy jsem zkrátka nevěřila.

Vždy jsem byla racionalistka a věřila jsem jen tomu, co jsem na vlastní oči viděla a na co jsem si mohla vlastníma rukama sáhnout.

Po příhodě, která se mi stala před pěti lety v jednom motelu na východní Moravě, jsem však byla nucena svůj pohled na život a na smrt změnit…

Pohřeb

I když už několik let bydlím v Čechách, narodila jsem se na Slovensku, kde stále žijí nějací mí příbuzní. Většinou jsem s nimi komunikovala jen prostřednictvím telefonátů a pohledů k Vánocům nebo k narozeninám.

Před pěti lety mi však zemřela vzdálená teta, a tak jsem tam jela na její pohřeb. Jela jsem autem tam i zpátky. Na zpáteční cestě jsem si udělala plánovanou přestávku a přespala v jednom penzionu poblíž hranic.

Zuřila bouřka

Byla jsem z dlouhé cesty i ze setkání s příbuznými a samotného pohřbu a smuteční hostiny celkem unavená a tak jsem na pokoji v penzionu rychle usnula. Uprostřed noci jsem se probudila s pocitem, že něco není v pořádku.

Vzápětí jsem pochopila co – venku byla pořádná bouřka a na okno se ozývalo jakési klepání. Jak jsem byla rozespalá, tak mi to moc nemyslelo. Vstala jsem a šla jsem k oknu.

Myslela jsem si, že je špatně zavřené a ty rány způsobuje silný vítr, který „hází“ s okenicemi.

Bledá tvář

Když jsem došla k oknu, zděšením jsem vykřikla. Za oknem jsem spatřila bledý dětský obličej. Patřil nějakému malému chlapci. Okamžitě mě napadlo, že mu musím nějak pomoci, ale když jsem otevřela okno, nikdo tam nebyl – jen hromy, blesky a déšť.

Pomyslela jsem si, že se mi to asi jen zdálo a tak jsem si šla znovu lehnout. Usnula jsem poměrně rychle, ale asi za hodinu jsem se opět probudila. Otevřela jsem oči a strnula jsem hrůzou.

Celá místnost byla zalitá mdlým světlem a chlapec, kterého jsem předtím viděla za oknem, stál před mou postelí.

Byla jsem tak ochromená a zděšená, že jsem ani nemohla vykřiknout. Jen jsem na něj mlčky s hrůzou v očích hleděla a cítila jsem, jak ze mě stahuje peřinu. Třásla jsem se strachem. Pak, ani nevím jak, se mi podařilo rozsvítit lampičku na nočním stolku. V tu chvíli přízrak zmizel.

Tragická smrt

Světlo jsem nechala rozsvícené a usilovně jsem přemýšlela. Napadlo mě, že se jedná nejspíš o nějakého ducha, který je pravděpodobně spojený s tímto penzionem. Dlouho jsem ležela s očima otevřenýma, ale po nějaké době mě únava zmohla a já opět usnula.

Ráno během snídaně jsem od vedlejšího stolu zaslechla rozhovor, který mi ledacos napověděl. V době, kdy byl penzion ještě normálním rodinným domem, tu zemřel malý chlapec – zabil ho blesk. A když jsou bouřky, tak se jeho duch údajně vrací…

Magdaléna Z. (49), Hradec Králové