Náhoda umí někdy zajímavě žertovat, zejména když se lidé chtějí navzájem překvapit.
Moje první manželství nevydrželo ani rok. Oba jsme byli ještě nezralí, nevybouření, ani jednomu z nás nebylo ani dvacet. Brát jsme se „museli“. Po narození dcery Lenky jsme se začali odcizovat čím dál víc. Manžel mi s ničím nepomáhal, doslova z domova utíkal.
Jedni i druzí rodiče se nás snažili ještě udržet pohromadě, ale pak i oni pochopili, že se k sobě nehodíme. Výsledkem bylo, že jsem vlastně přes dvacet let prožila jako rozvedená matka.
Po odchodu dcery jsem našla partnera
Ne že bych se nesnažila někoho si najít. Jeden vztah trval dokonce čtyři roky, do ženění se ale dotyčný neměl. Čas utíkal hrozně rychle. Lenka rostla jako z vody. Věnovala jsem jí spoustu času. Vždy jsme spolu dobře vycházely, zvládly jsme i její pubertu.
Po maturitě si našla celkem dobrou práci a v ní i hodného přítele. Den, kdy se k němu odstěhovala, a já zůstala sama, jsem skoro celý probrečela. Pak jsem se vzchopila a pustila jsem se do hledání nějakého chlapa rázněji. A štěstí mi v tomhle směru přálo.
Na jedné internetové seznamce jsem našla inzerát, který mě zaujal. Odepsala jsem. Ondřej byl sice ze vzdálenějšího města, ale pro mě to nehrálo roli. Pro něho ostatně také ne. Po dvou týdnech psaní a telefonování jsme se setkali osobně.
Já jsem už od první chvíle věděla, že ho chci. A ukázalo se, že tohle přání je vzájemné.
Vzala jsem si den na rozmyšlenou
Lenka byla ráda, že jsem nezůstala sama. Ondřej se ke mně za pár měsíců přestěhoval. Byl také rozvedený, ale s bývalou ženou a dětmi moc nevycházel. To se mi nejdřív moc nezamlouvalo;
až později jsem pochopila, že jeho exmanželka proti němu syna a dceru vlastně poštvala. Čím déle jsme spolu s Ondřejem byli, tím víc jsem cítila, že tohle je konečně ten pravý muž mého života. Přesto mě docela překvapilo, když mě požádal o ruku.
Vzala jsem si den na rozmyšlenou, ale v duchu jsem už stejně měla jasno, jaká bude moje odpověď. Rozhodli jsme se, že uděláme jen malou svatbu, kam pozveme dceru a jejího přítele Lukáše, jednu moji kamarádku z práce a Ondřejova bratra.
Do týdne jsme si dohodli a zajistili i termín. Chtěli jsme svým krokem ostatní překvapit, takže jsme plánovanou svatbu zatím drželi v tajnosti. Netušili jsme, jaké komplikace to přinese.
Riskovali jsme a vyšlo to!
Aniž by mi cokoliv řekla, rozhodla se totiž vdávat i moje dcera. A protože jablko asi opravdu nepadá daleko od stromu, přála si mít svatbu také jen komorní a do poslední chvíle utajenou. Osud si zažertoval:
Lenka s Lukášem zvolili pro svůj důležitý životní krok stejné datum jako já s Ondřejem! Týden před naplánovanými svatbami jsme se sešli u nedělního oběda. Lenka řekla, že pro nás mají překvapení. Já jsem na to odpověděla, že my také.
Pak už následoval jeden šok za druhým, na obou stranách. Místo společné radosti tu byla velká komplikace k řešení. A odkládat svatbu se ani jednomu páru nechtělo, protože to přináší smůlu.
Ondřej přišel s odvážnou myšlenkou, že vlastně můžeme stihnout oba dva obřady. Svatební síně od sebe dělilo třicet kilometrů. Lenka se měla vdávat v půl jedenácté, já v půl jedné. Pokud nenastanou další komplikace, je reálné držet se původních plánů.
A věřte nebo ne, skutečně nám to takhle vyšlo! Vdávala jsem se tedy ve stejný den jako Lenka. Zdá se, že jsme si to datum vybraly obě dobře. Já s Ondřejem konečně prožívám pravé partnerské štěstí a dcera je v současné době v radostném očekávání prvního miminka!
Jaroslava J.(45), Mělník