Někdo obětuje život práci a kariéře, jiný zase chalupaří nebo chová včely. My se na stará kolena rozhodli splnit si sen a cestovat vlakem!
Nikdy jsem si nestěžovala. Můj život nebyl procházka růžovou zahradou, ale žádné tragédie ani pohromy jsem naštěstí nezažila. S manželem jsme vychovali dvě děti a už máme i vnoučata. Nikdy jsme nebyli nijak bohatí, ale nouzí jsme taky netrpěli.
Prostě průměr všech průměrů, jak vždycky říkal manžel, když mi na stůl dával výplatu. On pracoval jako údržbář v jedné velké továrně a občas měl tolik práce, že jsem ho několik dnů ani neviděla. Já prodávala v místní samoobsluze a práce mě moc bavila.
Skoro se všemi jsem se znala. Viděla jsem vyrůstat děti z okolí a potom i jejich děti. Byly to hezké časy!
Hrozně jsme se nudili
Do důchodu jsme se s manželem oba těšili, ale nakonec jsme oba chodili do práce dál, i když na snížené úvazky. Nějaká ta koruna navíc se vždycky hodila! Jenže, já stále víc toužila po něčem jiném, nějaké změně.
„Jardo, nepojedeme na nějakou pořádnou dovolenou?“ zeptala jsem se ho jen tak ze zvyku, protože on na nějaké odpočívání moc nebyl. Tentokrát mě ale překvapil: „Víš, že taky o něčem přemýšlím? Jsme jako roboti.
Děláme pořád to samé, chtělo by to nějakou změnu!“ Byla jsem z jeho slov úplně v šoku. Jako by mi viděl do hlavy, co si myslím! Po těch letech společného života by to nebylo tak nemožné.
Sedli jsme si večer ke stolu, otevřeli lahvinku dobrého vína a začali vymýšlet, čím si zpestřit ten ubíjející stereotyp.
Vždyť jsme nebyli tak staří! Nakonec, přiznávám, že trochu „pod vlivem“ sem začala vzpomínat na svoji dětskou vášeň, a to byly vláčky.
První výlet dopadl katastrofálně
Děda býval železničář a já za ním chodila na nádraží. Vůně vlaků, zvuk drncajících kolejí a pískání píšťalky. To jsem milovala nade vše! „A víš, že já taky měl hrozně rád vlaky? Vlastně ještě víc nádraží! Každý nadával, jak je to tam špinavé, ale já ty haly miloval.
Ta velká okna, spěchající lidi, pach z nádražní restaurace…“ zasnil se manžel. Potom jsme se na sebe podívali a věděli, že je rozhodnuto. Hned o víkendu vyrážíme vlakem do neznáma! Na první cestu jsme se pečlivě připravili.
Velká svačina, pití, léky, mapa a další nezbytnosti zabraly velký batoh. Sotva jsme ho unesli! Konečně jsme se usadili do kupé a vyrazili.
Jízdenku jsme si sice koupili až na konečnou, ale chystali jsme se vystoupit někde naslepo, náhodně, abychom sami sebe překvapili. No, dopadlo to celkem bledě.
Manžel si vyžebral jídlo
Z toho rozčílení a trémy jsme nakonec oba usnuli a probudili se až na té konečné! Navíc manžel zjistil, že batoh je pryč. Okradli nás! „Co si počneme? Sami a skoro tři sta kilometrů od domova?“ rozplakala jsem se, ale manžel se nadšeně usmíval.
Skoro jsem se na něho rozkřikla. Jak se může v tak strašné situaci ještě křenit! Jenže on si to užíval. „Chtěla jsi dobrodružství, tak ho máš!“ smál se jako blázen. Seděli jsme na lavičce před nádražím a čekali na spoj zpět.
Rozhodli jsme se jet načerno. Jsme přece okradení, no ne? Měli jsme žízeň a hlad, ale nedalo se nic dělat. Nebo dalo? „Zkusím něco vyžebrat,“ oznámil mi ten můj blázen a já jen rezignovaně pokrčila rameny.
Z vášně pro vlaky jsem byla na chvíli vyléčená. Ale můj Jarda nikoli. Svléknul si bundu a ve starém svetru šel do nádražní hospody. Za chvilku se vrátil s lahví limonády a buřtem. Prý, že hodní lidé vymřeli!
Najedení a spokojení jsme konečně nastoupili do vlaku. Nikdo nás nekontroloval, nikdo si nás nevšímal.
Cestujeme a jsme šťastní
Domů jsme se dostali až druhý den dopoledne. Byli jsme špinaví, hladoví a notně unavení. Po koupeli a dobrém obědě jsme zjistili, že takhle krásně už nám dlouho nebylo.
„A kam pojedeme příště?“ zeptala jsem manžela tak trochu z legrace, ale on hned začal plánovat: „Pojedeme do Polska k až k moři.
Už jsem našel spoj!“ oznámil mi radostně a my opravdu jeli.
A potom na Slovensko a mezi tím jen tak na otočku do Prahy a dalších měst. Je to nádhera. Nikdy nevíme, kde skončíme a co zažijeme. Naše dospělé děti nad námi kroutí hlavami.
Jezdí si autem a nevědí, o co přicházejí. Vnoučatům se náš nový koníček zamlouvá a prosí nás, abychom je vzali s sebou. Už nám na léto naplánovali společnou dlouhou cestu po Evropě. Moc se na ni těšíme!
Jana D. (66), Pardubice