Můj manžel Václav tvrdí, že jsem našeho syna Tadeáše rozmazlila. Nemyslím, že by to byla pravda. Je sice jedináček, ale právě proto jsem se snažila, aby rozmazlený nebyl.
Do školky šel ve čtyřech letech, musel se dělit s ostatními dětmi, na základní škole jsme ho poslali do Skauta. To bylo manželovo výslovné přání, nechtěl mít doma žádnou slečinku. Podle všeho se mu to splnilo, ve Skautu patřil Tadeáš k nejlepším.
Sice tam vydržel jen pár let, ale dostal dobrý základ. Byl to kluk, na kterého jsme mohli být pyšní. Pokud jde o vysokou školu, mohl si vybírat. Musím říct, že už tenkrát, když si vybral archivářství mi v hlavě zazněl varovný zvonek.
Někdo by možná namítl, že je to o hodně praktičtější než historie, na kterou chtěl původně. Jenže tam byl moc velký nával uchazečů, a tak zamířil mezi budoucí archiváře.
S manželem jsme mu do toho moc nemluvili, ale shodli jsme se, že bychom byli raději, kdyby šel studovat něco, z čeho by později koukalo něco lepšího, než práce titulovaného knihovníka. Dojíždět Tadeáš nechtěl, šel na kolej.
Nějaké peníze od nás měl, ale ke snadnému životu to nestačilo. Doufali jsme, že se nejen naučí fungovat sám, ale třeba až zjistí, kolik každodenní život stojí, změní názor a třeba přejde na nějaký výdělečnější obor. Jenže synáček nás převezl.
Na koleji vydržel jen dva měsíce. Pak začal chodit s Aničkou. Byla o tři roky starší, studovala práva a Tadeáš jí padl do oka. Protože se uměla otáčet, mohla si dovolit malou garsonku. A svou velkou lásku si samozřejmě k sobě nastěhovala.
Měl prostě kliku
Tadeáš tak prakticky z rodičovské péče přešel do manželské, i když se s Aničkou samozřejmě hned brát nechtěli.
Do talíře jsme jim neviděli, přesto jsem rychle pochopila, že Anička pro našeho syna dělá první poslední. Byla to schopná, chytrá holka, slušně vychovaná, ale žádná krasavice.
Je to asi hloupé říct takhle naplno, jenže nejspíš právě proto byla k Tadeášovi tak přivázaná. Připadal jí jako splněný sen.
Vařila mu, prala mu a ještě pomáhala se studiem. V advokátní kanceláři, kde měla brigádu, si vydělávala mnohem víc, než náš syn výpomocí v archivu. A co teprve když skončila studia!
Byla odbornice na něco jako autorské právo, nikdy jsem tomu moc nerozuměla. Jisté je, že dostala místo u zahraniční firmy, a moc dobře placené. Když školu dokončil Tadeáš, i jemu tam našla práci. Rozhodně si nežili špatně. Bylo nám jasné, že se náš syn tak trochu veze, ale když jim to vyhovovalo?
Neshodli se, co dál
Problémy přišly, když bylo Tadeášovi skoro třicet. Z jeho občasných poznámek při návštěvách jsme pochopili, že Anička by ráda svatbu a dítě. Tomu se těžko někdo mohl divit. Jenže Tadeáš slyšel maximálně na svatbu. Děti prý nejdřív za pět, za šest let.
A čím déle se o tom mluvilo, tím zatvrzelejší byl. Nakonec to milá Anička nevydržela. Ten rozchod nikdo z nás nečekal, nejméně Tadeáš. Že si za něj tak rychle najde náhradu, a ještě nějakého svářeče chtivého pořídit si rodinu, to by ho ve snu nenapadlo.
Nechtěl s ní zůstat v jednom bytě, ani ve firmě. Tak dal výpověď a stěhoval se zpátky, k nám domů. Abych mu nekřivdila, ze začátku na tom byl opravdu zle. Měl tu holku upřímně rád a to, co se stalo, ho hodně ranilo.
Celé dny byl zalezlý, věděli jsme, že brečí, ale to chce všechno čas. Po dvou měsících si našel práci u nás ve městě, na radnici. Samozřejmě za úplně jiné peníze, než za jaké pracoval předtím. Podle všeho mu to nevadilo, vypadalo to, že umí škudlit. O tom, že by si pořídil nějaký podnájem,nechtěl ani slyšet.
Doma se mu líbilo
Zpočátku jsme byli i rádi, že ho máme doma. Jenže časem se nám to začalo zajídat. Už jsme si zvykli na svůj klid, pokoj, který obsadil, nám chyběl.
Navíc počítal s tím, že se s námi nají, že přidá své prádlo k našemu, prostě že bude mít dokonalý servis, jako když byl kluk. Měli jsme a máme ho rádi. Ale komu by se líbilo, že se mu dospělé dítě takhle nakvartýruje zpátky do života a nechá se obskakovat?
Nejdřív jsme to zkusili přes peníze. Tadeáš se tvářil bolestně, jako bychom mu ubližovali, ale nakonec částku, kterou přispíval na jídlo a energie, zvýšil. Velmi pečlivě nám ale vysvětlil, proč nám nemůže dávat víc.
Klasické nájemné platit odmítal, protože prý domek je náš, takže taky nic neplatíme.
Už jsme zkusili všechno
Atmosféra ale postupně houstla. Nelíbilo se nám, že Tadeáš jen vysedává doma, jde jen do práce a občas s kamarády na pivo a nijak se nesnaží. Navíc se zdálo, že mu to tak dokonale vyhovuje. Bez přítelkyně a v rodném hnízdě.
Začali jsme do něj šít, co takhle manželka a děti? Z drobného popichování se po čase staly jedovaté spory. Ale ani to Tadeáše nepřinutilo ke změně. Letos v prosinci mu bude třicet sedm.
Přes veškerou snahu ho vystrnadit je pořád u nás doma a nezdá se, že by to chtěl nějak měnit. S manželem jsme na něj zkusili už všechno, kromě otevřeného vyhazovu.
K tomu jsme se nikdy uchýlit nechtěli, koneckonců jde o naše dítě. Jenže v poslední době už hovoříme i o tom, že nám nic jiného nezbude.
Miroslava Dvořáková (65), Jihočeský kraj .