Věděl, že zemře dříve, než já. Byl to vědec, kterého zajímal posmrtný život. Rozhodl se najít cestu, jak mi dát vědět, jestli po smrti těla žije duše dál

Byl to můj dlouholetý kolega, a v posledních letech jeho života také blízký přítel.Večery při Modrém Portugalu jsme vedly dlouhé diskuse o věcech nadpřirozených, tajemných a zatím neprobádaných.

Byl to člověk geniálně všestranný – z jeho mnoha aktivit je třeba zmínit zejména kariéru varietního kouzelníka v mládí, v průběhu života vystupoval s rock ‚n‘ rollovou kapelou a v závěru života maloval obrazy.Byl to člověk neobyčejně vzdělaný, vystudoval dvě vysoké školy technického rázu, byl talentovaný a vitální.

Příšerně mě rozčilovalo, když mi na závěr každého našeho sezení řekl: „Až zemřu, a to nebude dlouho trvat, tak najdu cestu, jak ti dát vědět, že existuje něco dál!“

Čas se naplnil

Byl tak plný života a optimismu, že se mi nechtělo uvěřit, když nadešel jeho čas a opravdu odešel – nečekaně a rychle.Čas šel dál a já na jeho slib zapomněla. V podstatě jsem ho nebrala nikdy vážně.

Jak by mi také mohl dát vědět z Onoho světa, kdyby to šlo, udělal by to jistě už dávno někdo jiný. Každopádně jsem svého Jiřího podcenila.Přišly první Dušičky po jeho smrti a já ten den odpoledne naložila děti do auta a jeli jsme na hrob k prarodičům.

Neujeli jsme daleko, když mi zazvonil mobilní telefon. „Zvedni ho,“ řekla jsem dceři, která seděla v autě vedle mě.

Zavolal na mobil

Nahmátla telefon, a jak se jej dotkla, spustil se hlasitý hovor a mně známý hlas pravil nahlas a srozumitelně: „Tady Jiří!“ Okamžitě jsem zastavila a chopila se mobilu.

Slyšela jsem však už jen vzdálené a nesrozumitelné zvuky, hlas se ztrácel v šumu, až zmizel docela.Seděla jsem hodnou chvilku za volantem a zírala před sebe, úplně mě to vykolejilo. „ Strejda Jirka splnil svůj slib,“ řekla jsem dětem na konec.

Na Svátek zesnulých se říká, že k nám přicházejí duše našich blízkých, které nás opustily, tak asi opravdu našel cestu, jak mi dát vědět, že jeho duše existuje dál.Děti mlčely a evidentně přemýšlely. Až večer před spaním se dcera přitulila a zašeptala: „Maminko, až jednou zemřeš, moc tě prosím, nevolej mi!“

Aneta (54), Jindřichův Hradec .