Byla pohledná a mladá. Každý muž, co do hospody vešel, na ní mohl oči nechat. I ten můj chlap. Musela jsem se jí zbavit.

Moji rodiče a prarodiče pracovali celý život v restauraci, můj pradědeček vlastnil dokonce malý hotýlek v pohraničí.Babička mi vždycky říkala, že když člověk pracuje ve službách druhým, znamená to, že by se měl pro zákazníka třeba i přetrhnout.

Drželi jsme se těchto slov i tehdy, když nám hospoda už nepatřila a za komunistů jsme tam byli jen zaměstnaní.Zákazníci byli pro nás i tak vše. Byla to otázka naší profesionální cti. Když přišla revoluce, bylo mi pětadvacet a byla jsem čerstvě vdaná.

S nadšením jsme se s rodiči pustili do vlastního podnikání. Konečně to bylo naše a pro nás! Pro naši hospůdku, kterou jsme časem rozšířili o pension, jsme dělali maximum.Neznali jsme víkendy a dovolenou.

Byl to náš rodinný podnik, ve kterém začaly později pracovat i naše dvě dcery.

Když před čtyřmi lety odešly obě v rozmezí jediného roku na mateřskou, potřebovaly jsme nutně posily.V kuchyni jsme zaměstnali synovce, na kterého dohlížela maminka v důchodu, a na plac sehnal manžel Marii.

Byla to rozesmátá devatenáctiletá holka s ohníčky v očích a nikdo ji neřekl jinak, než Mášo. Máša si uměla získat každého.Její zvonivý smích lákal muže ze širokého okolí jako siréna námořníky.

Nebyl snad chlap, kterému by se nelíbila, a když se na ní začal dívat jako na svatý obrázek i ten můj starý paprika, tak jsem ji začala nenávidět.Bylo mi ale jasné, že se jí jen tak nezbavím.

Musela jsem vymyslet lest.

Něco, co by tu holku znemožnilo tak, že by se jí manžel zbavil sám a rád… Odpustil by jí to! Všechno jsem to dobře promyslela.

Věděla jsem, že nechává peněženku, v níž je tržba, ležet občas bez dozoru v kuchyni.Je to vždy na chvíli, ale si byla jistá, že ta chvíle zase přijde.

Stačilo mi několik vteřin, abych z peněženky obratně vytáhla několik tisícovek, strčila je do Mášina saka, které viselo v komůrce pro zaměstnance.A pak jsem už jen čekala.

Když se nemohl manžel po zavíračce dopočítat tržby, tvářila jsem se, že to musí být nějaká chybička a vše se vysvětlí. Počítali jsme společně i s Mášou.

„A neukradl ti někdo ty peníze, Mášenko?“ zeptal se manžel a koukal na ní zase tak, že by jí to prošlo nebo by jí dokonce snad ty peníze nechal.A tak jsem se musela vložit do hry já. Začala jsem s tím, ať jen ukáže kabelku a také kapsy svého saka.

Máši se to dotklo, hodila přede mě kabelku a se slzami v očích se rozběhla pro sako, které proletělo vzduchem k nám.Vítězoslavně jsem vytáhla z kapsy peníze.

„Někdo mi je tam dal,“ hájila se Máša, ale já na ni s velkým potěšením ječela, že je zlodějka a podvodnice a že jsou na ní jen samé stížnosti a výplatu za poslední měsíc nedostane.Slyšet to bylo až před hospodu, a tak se Máša sbalila.

I přes námitky mého manžela si sebrala své věci a už se u nás nikdy neukázala. Je sice pravda, že od té doby máme výrazně méně hostů, ale za klid v mém životě to stálo.Zase jsem v naší hospodě královnou já a nikdo mě o pozornost hostů a manžela neobírá.

Milena (53), Českolipsko .