V nouzi člověk pozná přítele. Prodávala jsem kamarádce různé věci za přehnanou cenu. Ona to věděla, a přesto mi ty peníze dávala. Špatné svědomí mě trápí dodnes.

Když jsme se s Monikou potkaly v šesté třídě, vůbec jsem ji neměla ráda.Já seděla v první lavici, a ona v poslední. Každá jsme měla kolem sebe jiný okruh přátel, já ty snaživé a pilné žáky, ona ty, které zajímal z učení nejvíc tělocvik.

I když ji to ve škole nebavilo, přesto měla občas lepší výsledky než já, která jsem se vždy pečlivě připravovala.Byla přirozeně inteligentní, myslím, že ji stačilo sedět v lavici a poslouchat, aby pak dostala výbornou.

Brala jsem to jako velkou nespravedlnost, když se přihlásila stejně jako já na gymnázium, kam se dostávali jen ti nejlepší studenti.Když jsme jely spolu na příjímačky, v autobuse jsem se s ní nebavila, i když si sedla vedle mě, a v učebně jsem si zabrala svou oblíbenou první lavici.

Říkala jsem si, že se jí konečně zbavím, až se na gympl dostanu, a ona ne.Jenže osud tomu chtěl, abychom se dostaly obě. Tak začaly naše společné jízdy z naší vísky do nedalekého města, kde se gymnázium nacházelo. Kamarádkami jsme se staly až na tanečních.

Byla jsem hrozné dřevo, zatímco Monika na parketě excelovala.Neváhala chodit o víkendu k nám domu a trénovat se mnou, abych se na dalších hodinách opět nezesměšnila. Když jsme maturovaly, byly z nás dvě nerozlučné kamarádky.

Ona odešla na vysokou do Prahy, a já na pedagogickou fakultu do krajského města.

Velká láska a zklamání

Ještě jsem nezačala učit, když jsem ho potkala. Měl hotelovku a v našem městě skvělé místo v jednom z nejlepších podniků. Zamilovala jsem se a uvěřila jeho sladkým slovům.

Byl o pět let starší a stihl se již oženit, zplodit dvě děti, a úspěšně se rozvést.Říkala jsem si, že měl smůlu a vina byla na straně jeho manželky, která ho podváděla, okrádala, šikanovala, bila a nakonec mu utekla k jinému i s dětmi.

Moc jsem svého Jakuba litovala a snažila se mu vynahradit tu strašnou životní zkušenost.Když jsem otěhotněla, vzali jsme se. Věděla jsem, že je ten pravý. Našli jsme si byt na pěkném místě a během následujících tří let mi ke Kubíčkovi přibyla ještě Maruška.

Cítila jsem se spokojená. Pravda, peněz jsme moc neměli, ale já žádný palác a tučné konto nepotřebovala, stačil nám skromný dva plus jedna na sídlišti, hlavně, že jsme byli šťastná rodina.

Jenže pak přišla hrozná jobovka. Jakub si sbalil věci a zanechal mi dopis, v němž stálo, že se stěhuje k jiné, na alimentech se prý domluvíme i bez soudu. Jenže se tak nestalo.

Několik měsíců jsem od něho neviděla ani korunu, musela jsem se přestěhovat k rodičům a podat žádost o rozvod.

Nastalo mi v životě peklo.

Denně jsem měla od našich na talíři výčitky. I když jsme měli s dětmi střechu nad hlavou, zahradu a babičku s dědečkem, nedalo se to vydržet. A tehdy jsem potkala po letech Moniku.Přijela za rodiči, byla vdaná a měla malého synka.

Finančně na tom nebyla špatně, tak mě to napadlo… Pryč s kočičím zlatem! Od manžela jsem dostala sadu šperků, které mi koupil od nějakého hosta v hotelu.Tvrdil, že to je zlato a brilianty.

Snadno mi takový nesmysl nalhal, věděl, že se v takových věcech nevyznám, a navíc ho miluju, a budu ten dárek brát jako poklad, i když se dozvím, že to je falešné. Když jsem se šperky pochlubila matce, vysmála se mi.Já to ale tehdy neřešila.

Jakubovi jsem neřekla ani slovo, abych mu nezkazila radost z úžasné koupě. Dnes si ale říkám, že věděl, jak to s ryzostí mých klenotů je.

Když jsem dorazila na schůzku s Monikou do naší oblíbené kavárny, dodala jsem si odvahu dvojkou vína a šperky ji nabídla, a řekla si za ně nehoráznou cenu.Kuráž mi dodávala představa, že bych se za ty peníze mohla hned zítra odstěhovat s dětmi do podnájmu.

Monika si se zájmem šperky prohlížela a tvářila se nadšeně. „Ty musím rozhodně mít! Hned vyberu z bankomatu a ty peníze ti dám…“ Nemohla jsem uvěřit, že se to povedlo. Přece jen nebude Monika tak chytrá, jak se vždycky zdálo.

Rozešly jsme se a já spěchala řešit svůj problém. Až když jsem se zabydlela a přešlo první nadšení, přepadlo mě svědomí. Jak jsem to mohla Monice udělat? Jak ale čas šel, dostala jsem se opět do složitých problémů, a nedostatek peněz umlčel mé špatné svědomí.

Vyhrabala jsem porcelán po babičce, který jsem zkoušela prodat v bazaru.Nabídli mi za něj tři stovky, já si ale neváhala za něj říct kamarádce tři tisíce.

Jak dlouho ještě?

Monika se mnou nesmlouvala, tak jsem jí během dalších patnácti let prodala kdeco. Něco jsem vždycky levně koupila v bazaru a jí to střelila za desetinásobek.Vytahala jsem z ní tak téměř sedmdesát tisíc. Svědomí mě ale hryzalo každou noc.

Ve dvě ráno jsem nemohla spát a říkala si, že to Monice jednou vrátím. A ta chvíle přišla.

Syn i dcera se osamostatnili, já měla docela dobře placenou práci a do toho jsem podědila domek po rodičích, který jsem prodala.S obálkou, ve které bylo sedmdesát tisíc, jsem se rozjela do Prahy.

S Monikou jsme se sešly ve Slávii, to byl vždycky můj sen, dát si kávičku v tomto slavném podniku. Když jsme pak daly ještě dvojku dobrého vína, vytáhla jsem obálku a začala ze sebe soukat pravdu.Monika se ale jen usmála a chytla mě za ruku.

„Už toho vysvětlování nech! Já to věděla od první chvíle, že to zlato není pravé a brilianty jsou obyčejné sklo, ale chtěla jsem ti pomoct. Jsme nejlepší kamarádky, a ty přece nějaké peníze nerozdělí.“ Slzy se min hrnuly do očí.

Nastala komická chvilka, kdy jsme si vzájemně vnucovaly obálku s obnosem. Ani jedna jsme ji nechtěla.

Nakonec si ji ale Monika přece jen vzala a celý problém jsme spláchly skvělým vínem v nedaleké vinotéce.Monika nedala jinak, než abych u ní přespala a druhý den jsme si zašly na oběd.

Manžela už neměla, zemřel jí před dvěma lety, tak byla ráda, že není doma sama. Užily jsme si krásný zbytek večera u pěkného filmu, a pak šly spát.

Přišla s překvapením

Zatímco byla druhý den Monika v práci, já se procházela starou Prahou. Kochala jsem se památkami, nakoukla do obchodů a v jednu dorazila na místo naší schůzky.

Daly jsme si výborný oběd a při vínku vytáhla Monika obálku.„Tak mě napadlo, Iveto, co udělám s těmi penězi. Splníme si svůj dávný sen!“ Z obálky jsem vylovila dva poukazy na dovolenou.

„Pamatuješ, jak jsme si říkaly na gymplu, že jednou spolu pojedeme do Karibiku, budeme popíjet na pláži drinky, dívat se na opálené kluky a uděláme si výlet kolem Mexického zálivu na obrovské lodi?“ Dívala jsem se na ní s úžasem, její nadšení mě plně pohltilo.Najednou to byla zase ta osmnáctiletá holka, se kterou jsem seděla v lavici, těch neuvěřitelných pětadvacet let, co jsme se téměř nevídaly, zmizelo.

„To je skvělý nápad!“ vyhrkla jsem ohromeně. Cítila jsem, jak se mi do žil vlévá čerstvá krev a síla. Za dva měsíce jsme s Monikou vyrazily na cestu svých snů. A nelitovaly jsme. Byla to ta nejkrásnější dovolená, jakou jsem v životě měla. Tím to ale neskončilo.

Od té doby jezdíme spolu na dovolenou každý rok a objevujeme úžasná místa – od Egypta až po Srí lanku.Vím, že mám tu nejlepší kamarádku na světě. Jenom opravdové přátelství totiž dokáže tak nezištně a obětavě pomoct, když se dostanete v životě do potíží.

Iveta (51), Ústí nad Labem .