Na nemocné místo si přikládala kočku a do králíkáren přidávala morčata jako prevenci proti králičím nemocím. Její rady byly nad zlato.

Prababička se jmenovala Emilka a byla věhlasnou babkou bylinkářkou, která znala nejen léčivky, ale i mnohé rady, jak si poradit s nemocí nebo dokonce s duchy.Pamatuji si, jak si nechala olizovat neohebné prsty psem Alíkem.

Vždycky mi říkala: „Alenko, zvířátka nás umí nejen léčit, ale umí taky předvídat neštěstí a smrt. Když byla bouřka, vyprávěla mi, že odkud vyběhne zajíc, myš nebo kočka, tam pravděpodobně udeří blesk.Za nejlepšího věštce smrti považovala prababička psa.

Říkala, že vítá neblahého hosta žalostným vytím a nejčastěji to bývá kolem jedenácté večer. Tuhle radu prababičky jsem si ověřila za svůj život dvakrát.Jednou u mé maminky a podruhé u sestry.

Když jsme si přivezli maminku z nemocnice po těžké operaci, měli jsme fenečku Kikinu. Děti ten večer už spaly, já seděla v kuchyni u pletacího stroje a dokončovala dceři svetr.Manžel dřímal v obýváku u televize. Kikina ležela u mých nohou.

Najednou sebou trhla, zvedla hlavu a zadívala se upřeně ke dveřím z domu ven. Čekala jsem, že začne štěkat, ona ale ze sebe vydala zvuk, který u ní nebyl obvyklý – začala výt.Táhle a úpěnlivě. Mráz mi přeběhl po zádech a do očí se mi nahrnuly slzy…

Stín prošel kolem mě

Byl to hrozný pocit. Natáhla jsem se po noži, který ležel na lince, a nespouštěla oči ze dveří.

Cítila jsem, jak se Kikina u mých nohou chvěje strachy a tiskla se mi k noze.Ačkoliv jsem nic neviděla, měla jsem strašlivý pocit, že kolem stolu něco prochází a míří to do chodbičky k pokojům. Kikina to sledovala.

Pak vyskočila, jako by chtěla za tím stínem běžet, ale neodvážila se.Vstala jsem a s nožem v ruce jsem sebrala odvahu a vyběhla do patra za dětmi. Spaly, manžela jsem slyšela chrápat přes dveře. A tak jsem se rozběhla do pokoje k mamince.

Už na prahu jsem věděla, že je konec.V šeru se vznášelo pokojem cosi mlžného a jako záblesk to vylétlo otevřeným oknem k nebi. Byla to snad maminčina duše? U její postele stál ten stín. Nehnutě.

Byl tam nebo nebyl?

Napínala jsem zrak a říkala si, že to je možná optický klam.Najednou se ale pohnul směrem ke mně. Otočila jsem se a běžela vzbudit manžela.

Když jsme se vrátili zpátky do její ložnice, seděla tam Kikina a marně olizovala mamince ruku, která ji visela z postele. Po temném stínu už nebylo ani památky.A něco podobného se stalo po dvaceti letech s mou sestrou Aničkou. Tehdy jsme neměli psa, ale koně.

Dcera si ho přála, byl to její velký sen. Evička na něm ráda jezdila k tetě, která bydlela na druhé straně vesnice.Kůň byl na cestu, dům i mou sestru zvyklý. Miloval ji. Tu neděli odpoledne se ale choval divně.

Několik metrů od jejího domu se zastavil a nechtěl jít dál. Vzpínal se a ržál, jako by se něčeho bál, Až ho musela dcera uvázat a dojít k tetě sama.Večer jela sestra na noční a havarovala. Byla na místě mrtvá. Dcery kůň se už nikdy jindy tak divně nechoval.

Alena (67), Pelhřimov .