Kdysi jsem si dělala legraci, že se vdám, až mi bude padesát. Tehdy jsem to však nějak nestihla, až teprve nyní.

Najednou mi to přišlo celé naprosto směšné a absurdní. Konečně jsem se na sebe podívala očima všech svých známých, kteří si mysleli, že jsem zešílela a ptali se Proč? Teď jsem tu stála v zadní místnosti zámku a čekala, až mě vyzvou.

Abych pak mohla, vedena svým synem a za zvuků svatebního pochodu, dojít až před úředníka, který nás oddá. Mě a Viléma. Proč?

Poprvé to nevyšlo

Něco podobného se mělo konat už před čtyřiceti lety s Petrem. Čekala jsem tehdy syna a svatba měla být za týden. Nikdy se neuskutečnila, protože Petr se dva dny před obřadem vyboural na motorce a po týdnu marného boje o život, v nemocnici zemřel. Zůstala jsem sama se synem.

Proč se nevdáš?

Občas jsem měla nějaké známosti, ale nedokázala jsem se vázat na jednoho člověka. Všichni mi připadali o moc horší, než byl Petr. Rodiče a později i kamarádi mě ale přesvědčovali, že bych neměla zůstávat sama.

Pořád mě pronásledovala jejich otázka: Proč se nevdáš. Odpovídala jsem se smíchem, že se vdám až v padesáti. Bylo to jen takové plácnutí, snaha, celou věc trochu zlehčit.

Došly mi argumenty

Když jsem oslavovala padesátiny, přátelé si mě dobírali, kde je prý ta svatba. No nebyly. Nebylo koho si vzít. Pak se ženil syn, přišla vnoučata. A já byla pořád sama. Přesto jsem měla jednoho dlouhodobého ctitele.

Byl to soused, vdovec. Byl opět let mladší a velice rád si se mnou povídal. Občas jsme spolu šli do kina nebo na kafe. Brala jsem ho jako kamaráda a dobrého souseda. On ale jednoho dne přišel, a jestli bych si ho nevzala. Vzalo mi to dech a došly mi argumenty, proč ne.

Stojí to za pokus

Svým rozhodnutím jsem opravdu okolí značně vyděsila. Ale už dávno se řídím především svými pocity a ne názory druhých. A já si prostě chtěla jednou v životě tu svatbu zažít. Proč ne s člověkem, se kterým mi je i tak dobře.

Od chvíle, kdy jsem připustila, že by veselka mohla být, jsem se na ni začala těšit. Proto tu teď kráčím uličkou a jsem spokojená. Že mi bude zítra 65? No a co?

Marcela D. (65), Opava