Když jsem potkala svého přítele Vladimíra, myslela si, že je mezi námi láska jako trám. Na svoji zamilovanost, která mě dočista zaslepila, jsem však neblaze doplatila.

Bylo mi třicet osm let a měla jsem za sebou už několik vztahů. Některé trvaly déle, jiné jen chvilku. Jednou, to mi bylo třicet let, jsem byla dokonce i zasnoubená.

S Markem jsme se milovali, plánovali jsme svatbu a těšili se na společný život, jenže tři měsíce před svatbou zasáhl osud.

Marek měl velkou vášeň pro horolezectví a jeho lezení s přáteli v Rakouských alpách, kam odjel na víkend, se mu stalo osudným. Jeho smrt jsem nesla velice těžce a trvalo mnoho let, než jsem se s ní smířila a byla schopná jít dál.

Seznámení ve vlaku

Myslela jsem si, že se už nikdy do nikoho nezamiluji, ale pak jsem jednoho dne potkala Vladimíra. Stalo se to před dvěma lety. Narazili jsme na sebe úplnou náhodou ve vlaku. Jela jsem tehdy do Prahy na lékařské vyšetření.

Seděla jsem na sedadle u okna, pozorovala krajinu, když si ke mně přisedl vysoký sympatický muž – Vladimír. Bavili jsme se spolu skoro hodinu, dokud jsme nedojeli na Hlavní nádraží, a byl mi vážně moc sympatický.

Zjistila jsem, že bydlí na okraji Prahy, ale na tom druhém, než já. Bylo nám spolu hezky a chtěla jsem ho ještě vidět, tak jsem mu dala své telefonní číslo.

Nečekaně mě zasáhla láska

Dny ubíhaly a Vladimír se neozval. Bylo mi to líto. Po týdnu ale konečně zavolal a domluvili jsme si rande. Bylo to ještě lepší, než jsem očekávala. Každou chvíli mě rozesmával a na konci schůzky jsme se políbili. Zamilovala jsem se až po uši.

A vypadalo to, že je to oboustranné. Vladimír byl ke mně pozorný, milý, zajímal se o můj život. Scházeli jsme se tak třikrát do týdne, protože jsem měla dost práce.

Vladimír mi jednoho dne navrhl, že by klidně přijel ke mně domů, abychom se pořád nemuseli vídat na půl cesty a byli tak více času spolu. To mi vyhovovalo. Souhlasila jsem.

Jako z pohádky

Pozvala jsem Vladimíra k sobě domů na večeři. Po večeři jsme koukali na film, a když už začínalo být pozdě, naznačila jsem, že si potřebuji jít lehnout. Vladimír se ovšem k odchodu neměl. Bylo mi jasné, o co mu jde, ale pro mě bylo na milování ještě brzo.

On to chápal a řekl, že to cítí úplně stejně, a že chtěl jen vedle mě usínat a ráno se vedle mě probudit. Bylo to tak krásné a romantické. Opravdu jsme jen leželi vedle sebe a usnuli jsme. Ráno mě probudil snídaní a odešel.

Všechno bylo dokonalé

Celý den jsem myslela na to, jak mi bylo hezky. Zpětně vím, že jsem se unáhlila, ale byla jsem tak šťastná, že jsem mu napsala, že ho miluji. Odepsal mi, že on mě také a že si to musíme říct večer z očí do očí.

Dorazil s obrovskou kyticí rudých růží a bylo to snad to nejromantičtější vyznání, které jsem zažila. Děkovala jsem v duchu životu, že mi dal ještě jednu šanci být šťastná a zamilovaná.

Navrhl společné bydlení

Najednou mi představa milování s ním přišla naprosto přirozená. Když jsme skončili, Vladimír se na mě podíval a řekl mi, že takovou ženu, jako jsem já ještě nepotkal. Lichotil mi, jak jsem úžasná a jak je se mnou šťastný.

A pak dodal: „Myslím si, že bychom spolu měli zkusit bydlet. Aspoň zjistíme už na začátku, jestli nám to spolu klape. Ale za sebe můžu říct, že chci s tebou strávit zbytek života.“ Nevěděla jsem, co na to říct, svým způsobem měl pravdu.

Bylo to rychlé, ale bylo to ono. Cítila jsem, že je to tak správně.

Ve všem jsme si rozuměli

Necelý měsíc nato se ke mně Vladimír nastěhoval. Moc se mi to líbilo. Uměl udržovat pořádek, vařil večeře, staral se o mě. Vůbec jsme se nehádali, na všem jsme se domluvili.

Byla jsem spokojená, že jsme náš vztah posunuli dál. Dokonce o mně mluvil jako o budoucí manželce a matce jeho dětí. Bylo to perfektní. Až moc perfektní…

Vybílený byt

Jednoho dne, asi dva měsíce ode dne, co se ke mně Vladimír nastěhoval, jsem přišla domů a jediné, co na mě čekalo, byl téměř prázdný byt. Nevěřila jsem vlastním očím. Málem jsem dostala infarkt.

Lednice, spotřebiče, televize, moje zlaté šperky a veškerá elektronika, prostě všechno bylo pryč. Dokonce i kožená sedačka z obýváku. Zůstala mi jen postel v ložnici a nějaké maličkosti a oči plné slz.

Zbylo mi jen zlomené srdce

Okamžitě jsem volala Vladimírovi, aby přijel, že nás vykradli. Ale byl nedostupný. Volala jsem mu celé odpoledne i druhý den ráno. Marně. Došlo mi, že to celé byl jenom klam a jak moc naivní a hloupá jsem byla. Zavolala jsem policii. Muži zákona přijeli a všechno sepsali.

Samozřejmě jsem jim řekla i o Vladimírovi, a že mám podezření, že to byl on. Pár dní nato ho policie našla. Dokonce se ani nejmenoval Vladimír. Jeho pravé jméno bylo Václav a tohle nebylo poprvé, když překročil zákon.

Mělo mě varovat, že to všechno bylo až příliš hezké. Od té doby jsem sama a mám strach si kohokoli k sobě pustit blíže. Další zklamání bych už asi neunesla.

Petra S. (52), střední Čechy