Některým mužům vydrží slušné chování jen do doby, než dosáhnou svého.

První manžel, kterého jsem si brala kvůli těhotenství v osmnácti, mě zradil hned za pár roků. Našel si jinou a nechal mě samotnou s dítětem.

Jako mladá rozvedená matka jsem to měla hodně těžké, ale podařilo se mi syna vychovat tak, že jsem na něj mohla být pyšná. Stálo mě to hodně sil a neměla jsem ani moc času na hledání jiného vztahu.

Nějaké ty dočasné známosti byly, ne ale někdo, s kým bych mohla počítat na celý zbytek života. Čím byl syn starší, tím jsem se víc snažila někoho najít, protože sama jsem rozhodně zůstat nechtěla.

Když jsem potkala Otu, bylo mi už skoro čtyřicet a pomalu jsem ztrácela naději v lásku. Tentokrát to ale vypadalo, že se na mě konečně usmálo štěstí.

Svatbu jsme měli komorní

Ota byl nejsympatičtější muž, který o mě kdy projevil zájem.

Po vztazích, u kterých bylo jasné, že nebudou nadlouho – a muži se kvůli tomu tak chovali – jsem se scházela s člověkem, který byl pozorný, klidný, usměvavý a chtěl vždy vědět, z čeho mám radost nebo co mě trápí. Připadala jsem si jako v sedmém nebi.

Rozuměli jsme si po všech stránkách, snad to nemusím více rozepisovat. Po půl roce mě Ota požádal o ruku. Ani na chvíli jsem neuvažovala o jiné možné odpovědi než „ano“. Svatbu jsme měli malou, téměř komorní.

Jak mně, tak mému nastávajícímu byli za svědky kolegové z práce. Kromě nich tam už byl jen můj syn s přítelkyní. Ota už byl předtím také ženatý, ale děti neměl.

A ačkoliv je dnes zvykem mít potomky i kolem čtyřicítky, já už jsem o dalším dítěti neuvažovala a vlastně na to ani nikdy nepadla řeč. Svatební cestu jsme si užili: jeli jsme se trochu toulat po Francii, kterou jsem vždy chtěla procestovat.

Už tam jsem si mohla všimnout některých změn v Otově chování, ale jak se říká, láska je slepá.

Chtěl o všem rozhodovat

Po návratu domů jsme se poprvé pohádali. Bylo to vlastně kvůli nesmyslné maličkosti, ale dost mě to zaskočilo. Najednou mi Ota ukázal jinou stránku své povahy, takovou, jakou jsem doposud neznala.

Sama sobě jsem si říkala, že to byla prostě jen momentální ztráta kontroly na obou stranách. Chtěla jsem tomu prostě věřit. Jak ubíhaly dny, týdny i měsíce, vycházelo najevo, že Ota je sympatickým a pozorným mužem jen tehdy, když nemá někoho „jistého“.

Od chvíle, kdy jsem se stala jeho manželkou, začal mě považovat tak trochu za můj majetek. Snažil se mít ve všem pořád hlavní slovo. Diktoval mi, co mám vařit, kde mám nakupovat. Rychle se k tomu přidala i další typická vlastnost majetnických lidí: žárlivost.

Ota chtěl mít neustále kontrolu nad tím, kde a s kým jsem. Pokud on rozhodl o nějakém programu, neexistovalo, abych třeba já jela na návštěvu k synovi. Nepatřím k ženám, které si nechají úplně všechno líbit, ale hádky také nemám ráda.

Proto jsem poměrně dlouho tohle změněné chování mého manžela snášela. Ostatně komu bych se s tím měla svěřit? Synovi? Kolegyním v práci? V obou případech bych se styděla a možná by mi to ani nevěřili.

Nešlo to řešit jinak!

Ten stud jsem vlastně pociťovala i sama před sebou, v tom, jak moc jsem jsem v Otovi spletla. Možná jsem to zkoušela „vydržet“ až moc dlouho. Když na mě Ota poprvé vztáhl ruku, skončilo to málem rvačkou a týden jsme spolu nemluvili.

To už jsem reálně uvažovala o rozvodu. Měla jsem snad snášet takového člověka do konce života? Poslední kapkou ale bylo, když mi Ota z pomsty roztrhal staré fotografie, na kterých mi záleželo. Žádost o rozvod jsem podala hned další den!

Jakmile se o tom manžel dozvěděl, došlo skoro k další rvačce – přestal, až když jsem mu řekla, že na něj zavolám syna. Rozvodové řízení bylo nepříjemné a plné lživých pomluv, ale dnes ho mám už pár let za sebou a z toho šokujícího obratu jsem se vzpamatovala.

Snad ještě existují slušní muži, kteří se v manželství nemění, a já nějakého potkám!

Adéla K. (44), Brno