Podivnou příhodu z ciziny si můžeme dosvědčit navzájem s dalšími lidmi!

Před dvěma lety jsme s manželem a dalším párem putovali po Skotsku. Ani ve vyšším věku nás neopustila touha cestovat na vlastní pěst a poznávat nové věci.

Zdraví nám pořád ještě sloužilo, děti jsme měli dospělé, takže nám nic nebránilo toulat se po zajímavých místech.

Stísněné volání

Cestovali jsme autem, v řízení se střídal manžel s naším kamarádem. Jednoho odpoledne jsme přijeli ke zřícenině starého hradu. Auto jsme museli nechat dole na silnici, na kopec vedla jen úzká cesta.

Byl to docela ostrý výstup, ale vyplatil se. Ze zříceniny byl hezký rozhled na romanticky divoké okolí. Ze starých zdí jsme vnímali magickou atmosféru.Dlouho jsme si to místo vychutnávali. Nad námi se zatím začaly shlukovat těžké bouřkové mraky. Vypadalo to na pořádnou průtrž mračen.

Nakonec se ale jen párkrát zablýsklo a ozvalo se hlasité zahřmění. Hodně nás to polekalo, tím spíš, že to vypadalo, jako by jeden z blesků zasáhl přímo zdi zříceniny.

Už jsme se chtěli vydat dolů zpátky k autu, když se za jednou ze zdí ozvalo manželovo volání. Šel si původně ještě něco vyfotit, ale nyní jeho hlas zněl vzrušeně a stísněně. Okamžitě jsme se tam za ním rozběhli.

Šel tam znovu!

To, co jsme uviděli, bylo šokující. Najednou byly zdi kole nás v plamenech a na zemi leželo něčí mrtvé tělo v historickém oděvu. Odněkud z dáli se ozýval hluk a křik. Nechápali jsme, co se děje.

Rychle jsme se dali na ústup stejnou cestou, kudy jsme vešli, tedy velkým otvorem ve zdi, kde možná dříve bývala nějaká vnitřní brána. Jako by mávnutím kouzelného proutku bylo všechno zpátky v původním stavu.

I na tom místě, kde jsme byli předtím a kde se děly tak neobvyklé věci, se nic nedělo. Žádný oheň, žádné tělo. A také už jsme neslyšeli žádný hluk. Byla to taková záhada, že dlouho nikdo z nás nebyl schopen ani slova.

Pak jsme se začali dohadovat o tom, co jsme vlastně prožili. Jednalo se snad o nějakou společnou halucinaci? Ujišťovali jsme se navzájem, že jsme všichni viděli totéž a že v tu chvíli to bylo opravdové.

Manžel se pak znovu odvážil projít otvorem ve zdi tam, kde se to stalo. Z jeho reakce bylo zřejmé, že vidí opět to samé, tedy nějakou dávnou scénu z doby, kdy na hrad vnikla plenící vojska.

Vrátil se hned zase zpátky a řekl, že nám nejspíš žádné nebezpečí nehrozí, ale stali jsme se svědky časové smyčky!

Další den už se to nestalo

Ještě jednou jsme se všichni odvážili překročit tu hranici mezi normálním světem a tím, co se odehrávalo v jiné části hradu. Pak se najednou dalo do deště, který nabýval na síle. Současně s tím se všechny ty děsivé obrazy z minulosti ztratily.

Měli jsme s sebou pláštěnky, takže jsme po cestě k autu tolik nepromokli. Nikdo z nás čtyř ale za celou dobu nepromluvil. Až když jsme seděli v bezpečí auta, dohadovali jsme se jeden přes druhého.

Náš kamarád mínil, že tu časovou smyčku otevřela bouřka, nejspíš právě to, jak udeřil blesk do zdi bývalého hradu. A příchod deště nejspíš tu smyčku zase uzavřel. Vypadalo to jako logické vysvětlení.

Přesto jsme si všichni připadali jako blázni a bylo nám jasné, že ať to budeme komukoliv vyprávět, neuvěří nám. Ubytovali jsme se v blízkém hotelu a shodli jsme se na tom, že se na tajemnou zříceninu další den vypravíme znovu.

Tentokrát bylo už krásné počasí s modrou oblohou. Prošli jsme místa, kde se nám předchozího dne staly ty děsivé věci, ale k ničemu zvláštnímu už nedošlo.

Mrzí mě zpětně, že jsme v těch chvílích, kdy jsme nahlíželi na tom skotském hradu do minulosti, úplně zapomněli na možnost všechno vyfotografovat. Byli jsme v šoku a mysleli jsme hlavně na svoji bezpečnost.

Ale třeba bychom prožili další překvapení, kdyby na těch fotkách nakonec nic podivného nebylo!

Milada B., (59), Zlín