Každý dům má prý svého tajemného strážce. Já jednoho opravdu spatřila.

Dětství jsem prožila v malé vesnici na Šumavě. Na kraji obce stával opuštěný dům, který kdysi patřil nějakému člověku, který emigroval. Než se vyřešila vlastnická práva, tak dům chátral a nakonec o něj nikdo neměl zájem.

V souvislosti s tím stavením se vyprávěly všelijaké pověsti o tom, jak v něm straší. Často jsme si o tom povídaly s Martinou, mojí starší sestrou. Jednoho dne jsme se rozhodly, že se do toho domu vydáme na noční výpravu.

V záři blesků jsme spatřili malou postavu!

Viděla jsem, že Martina se dost bojí, nechtěla se ale přede mnou shodit. Noc, kdy jsme se k opuštěnému domu vypravily, byla sice teplá, ale současně i zamračená a větrná. Šly jsme tam samozřejmě bez vědomí rodičů, vylezly jsme tajně z našeho pokoje.

Čím blíže jsme byly, tím víc nás přecházela odvaha, tím spíš, když jsem v rozbitém okně zahlédla nějaké světlo. Ani jedna z nás ale nechtěla dát najevo slabost a navrhnout, abychom se vrátily zpátky.

Skrz rozbitý plot jsme vnikly na zahradu domu a pak už jsme stály před vchodem s napůl vyvrácenými dveřmi. Na nebi se mezitím začaly křižovat blesky, jak přicházela bouřka.

Při jednom zablesknutí jsme spatřili za dveřmi malou postavu, která vypadala jako nějaký skřítek. Já i Martina jsme vykřikly téměř současně.

Nedokázaly jsme se strachy pohnout a jen jsme sledovaly, jak se ten skřítek vydal k nám. Ve dveřích se zastavil a začal na nás mluvit. Z jeho sípavého hlasu jsme vyrozuměly, že je to strážce domu a že je mu samotnému smutno. Budil zároveň strach i lítost.

Návrat do známých míst

Poté, kdy nás začal ten skřítek lákat dovnitř, daly jsme se raději na útěk. Měly jsme k tomu i další důvod, protože začalo silně pršet. Domů jsme se dostaly promoklé na kost, ale našeho tajného výletu si nikdo naštěstí nevšiml.

S Martinou jsme si slíbily, že si tu příhodu ponecháme jako tajemství. Za několik měsíců nás pak čekalo stěhování daleko od rodné vesnice, až na Ostravsko. Tajemný zážitek jsme si pak se sestrou občas připomínaly.

Než jsem se vrátila na „místo činu“, uplynulo téměř čtyřicet let. V té době už Martina dávno žila v Austrálii, kam emigrovala. Já jsem se o tom setkání s přízrakem zmínila svému manželovi i dětem, ale nikdo mi to samozřejmě nevěřil.

Po letech jsem se odhodlala k tomu podívat se znovu do míst, kde jsem vyrůstala. Zbylo mi pár dnů dovolené, tak jsem se tam vypravila sama.

Sestra mi to už nevěřila

Nejprve jsem zamířila k našemu bývalému domu. Příliš se nezměnil, jen na zahradě přibyl bazén a bylo vidět, že slouží jako rekreační objekt. Pak jsem šla na kraj vesnice k tomu strašidelnému stavení. Kupodivu tam ještě stálo, ale čas na něm zapracoval opravdu silně.

Částečně tam byly už jen obvodové zdi. Vešla jsem dovnitř, tentokrát už beze strachu. Mráz mi ale přejel po zádech, když jsem v šeru v jednom z koutů spatřila schoulené stejné stvoření jako tenkrát v dětství.

Působilo smutně, přesto jsem se, když se na mě skřítek podíval, dala na ústup. Zavolala jsem potom sestře a všechno jsem jí vyprávěla. Vnímala jsem, že mi Martina moc nevěří, i když to tenkrát prožila společně se mnou.

Já ale sama vím nejlépe, co jsem viděla. Nedávno jsem se dozvěděla, že dům už zbourali a na jeho místě vyrostla nějaká moderní vila. Sama sebe se občas ptám, co se asi stalo s tím skřítkem.

Daniela N., (57), Ostrava