Dnešní mladí lidé se naštěstí snaží jeden druhého lépe poznat, než si řeknou své: Ano. Já jsem bohužel byla až příliš lehkomyslná. S manželem jsme se před svatbou znali krátce, jen několik měsíců.

Opravdu nedokážu říci, proč jsme se my dva vlastně před mnoha lety vzali. Tehdy jsem si myslela, že je to z lásky, dnes vím, že to byla v horším případě parodie na lásku, v lepším jen takový její slaboučký tragikomický odvar.

Z dnešního pohledu si myslím, že jsem se vdávala, protože už se vdaly všechny tři mé nejlepší kamarádky, a já si začala připadat zbytečná, osamělá, na ocet.

Seděli jsme s Jirkou v omšelém denním baru a Jiří začal odříkávat radostný monolog na téma, že mu rodiče věnovali po babičce byt.

Nenapadlo mě nic lepšího než říct: „Co s prázdným bytem? Neměl bys mě požádat o ruku?“ Byla jsem krásně mladá a připadala jsem si i neobyčejně vtipná. Dnes bych si za to nafackovala. To snad už ani nebyla lehkomyslnost, ale prachobyčejná hloupost.

Nato si Jirka v zaprášeném tmavém baru klekl na kolena a přeskakujícím hlasem mě požádal o ruku. Já to ale namouduši myslela jako vtip. Aspoň napůl. Ale vědoma si vážnosti situace jsem zapípala: „Ano.

“ Nehodili jsme se k sobě ani za mák. Zjistili jsme to brzy po svatbě, ale byli jsme oba poněkud staromódně založeni a domnívali jsme se, že když už jsme se jednou vzali, mělo by to být na celý život.

Jiří byl velice společenský, zdálo se mu, že ztracen je den, kdy se nevyrazilo do baru, s kamarády do restaurace, na kulečník, na hory či do sauny. Já byla jeho pravým opakem.

Silně introvertní mladá žena, která by večery nejraději trávila u šálku čaje či jediné sklenky bílého vína a pokud možno s románem či knihou básní.

Zprvu jsme se snažili naše odlišné povahy stmelit tím způsobem, že jsme trávili volný čas po jeho i po mém způsobu.

Chodila jsem s ním a jeho kamarády večer do hospody, kde kluci pili jedno pivo za druhým, já jsem popíjela turka a přemítala o tom, jak dlouho to v zaplivaném lokálu ještě vydržím.

Jistě vytušíte, že hovor se točil okolo fotbalu, o kterém jsem věděla jen tolik, že se (pravděpodobně) nehraje s pukem. Tyto příšerné chvíle se střídaly s „mými“ večery, jenže chtít na Jiřím, aby si četl, bylo vyloučeno.

Naposledy četl ve druhé třídě pohádku pro nejmenší, protože to bylo za domácí úkol a on se bál přísné paní učitelky. A tak jsme si místo četby povídali, což končívalo tak, že můj muž tvrdě usnul anebo zjistil, že v televizi běží důležitý fotbalový zápas.

Uběhly dva nebo tři roky a bylo víceméně jasné, že jsme se brát rozhodně neměli. Ale jak říkám, byli jsme ze staré školy a rozhodli jsme se to vydržet, ovšem už bohužel každý po svém a každý podle svých zálib.

Někdy v tu dobu se ženil manželův mladší bratr, kterého jsem viděla vlastně jen několikrát. Byl mi sympatický, slušelo mu to a budil dojem, že je jiný než Jiří. Takový daleko milejší, citlivější, laskavější.

Samozřejmě jsme šli na svatbu, manžel dokonce za svědka. Ženichovi to slušelo, usmívala jsem se na něho – možná až příliš často. A samozřejmě jsem ve skrytu duše záviděla nevěstě, která mi už tolik sympatická nebyla.

Když přišel na řadu tanec a neformální svatební veselí, tančila jsem se švagrem, ne jednou, a rovněž jsem se přistihla při kacířské myšlence, kterou jsem si sama pro sebe formulovala asi tak, že se mi švagr líbí.

Skutečnost byla daleko horší. Zamilovala jsem se do něho. Nejspíš i proto, že se ve všem tak málo podobal svému staršímu bratrovi.A tak jsem měla tajemství, přiznejme si, že poněkud skličující.

Abych ulevila svému svědomí, pokusila jsem se opět zapracovat na svém manželství, které se v době, o níž hovořím, podobalo pacientovi v komatu.

Oprášila jsem hovory o dítěti, ano, i když jsem měla třicáté narozeniny už za sebou, byla jsem natolik naivní, že jsem se domnívala, že dítě by mohlo náš vzájemný vztah aspoń trochu vylepšit.

Jiřího názor na naše eventuální rodičovství nedoznal žádných změn, opět mi zopakoval, že se na dítě ještě necítí, neboť je sám ještě dítě (čtyřiatřicetileté, podotýkám) a chtěl by si ještě leccos užít, má prý se svým volným časem dalekosáhlé plány.

Pochopitelně jsem ho požádala, aby mě s nimi seznámil. Po první větě (že jde v pátek na karty a na kulečník) jsem uznala, že víc slyšet nemusím. Brzy nato se do mého života přišel podívat osud. Anebo to byl zázrak?

Ale když jsem chodila do školy, učitelé hlásali, že zázraky neexistují a vše se dá racionálně vysvětlit.

No tak to tedy byla náhoda, že jsem šla po práci do knihovny a potkala tam švagra. Přitom jsme tehdy bydleli ve velkém městě, kde se lidé většinou jen tak nějakou náhodou nepotkávají.

Hned jsme se dali do řeči, šli na kávu, mluvili o tom, že bychom se měli vídat častěji.

Tentokrát jsem si uvědomila, že jsem zamilovaná jako malá holka, a zamrazilo mě. Byl to manželův bratr, a ještě k tomu ženatý! Samozřejmě jsem na sobě nenechala nic znát.

Jenomže osud byl zřejmě dojat a rozhodl se, že mi opět nabídne pomocnou ruku, i když možná trochu jinak, než bych očekávala.

Jiří jednoho dne přišel domů, očividně ne ve své kůži. Nešel k ledničce, neotevřel si pivo. Hlavou mi blesklo: Je nemocný? Vysoukal ze sebe, že má milenku a že je to pro něho něco nového a krásného, protože oni dva si rozumějí, narozdíl od nás dvou.

Potlačila jsem nutkání se zeptat, zda tedy i ona k smrti miluje pivo, tlačenku s cibulí a turnaje v šipkách. Necítila jsem smutek, jen úlevu. Nostalgie se dostavila později.

Z koupelny zmizela voda po holení a kartáček na zuby, studeně na mě dýchla prázdná skříň.

Odsouzena k doživotní samotě? Možná je to lepší než život po boku Jiřího, ale výhra v loterii to není, uvědomila jsem si. A jediný muž na světě, kterého doopravdy miluji, je blízký příbuzný mého muže a ještě k tomu ženatý.

Tohle nemá řešení. Byla jsem pevně rozhodnuta nejít už se švagrem ani na kávu. Nestanu se přece příčinou problémů v jeho manželství. Zlo plodí vždycky jen zlo – to mi říkávala babička.

A když pak švagr skutečně zavolal, aby se zdvořile poptal, jak snáším rozvod, zda něco nepotřebuji a kdy půjdu do knihovny, odvětila jsem, že se s tím nějak poperu a do knihovny že už nechodím.

Po rozvodu jsem zahájila osamělý život, jen někdy (skoro každý den) jsem před usnutím myslela na teď už bývalého švagra. Říkala jsem si však, že na něj nemám právo ani myslet, neboť je určitě pohádkově šťastný se svou ženou, tečka.

Už mi nevolal, proč také. Po delším čase jsem ho pak potkala v knihkupectví, tuším, že to bylo před Vánoci. Pohádkově šťastně opravdu nevypadal. Přála jsem mu hezké svátky, zamumlal, že pro něho tedy ne příliš.

Ukázalo se, že si prožil peklo, když se mu žena přiznala, že dítě, které čeká – není jeho. Vyhrkla jsem, i když jsem si za to pak nadávala, zdali tedy nechce přijít na Štědrý den ke mně. Zjevně se rozzářil, řekl, že si to velice přál, ale bál se to říci nahlas.

A tak jsme magického 24. prosince jeden druhému otevřeně přiznali, že nás k sobě cosi od začátku táhne. Uposlechli jsme tedy ono tajemné „cosi“ a žijeme spolu už třiadvacet let. Máme dospělou dceru, jen ta svatba ještě nebyla.

O ruku mě bývalý švagr požádal až teď o Vánocích. Dojalo mě to a řekla jsem si, že náš příběh sepíšu, když tak pěkně skončil.

Ivana S. (55), Moravské Budějovice