Byla to láska na první pohled! Poprvé jsem Petra uviděla na oslavě narozenin našeho společného kamaráda.

Bavila jsem se zrovna na baru s pár lidmi, popíjeli jsme víno a po nějaké chvíli jsem cítila, že mě někdo sleduje. Otočila jsem se, uviděla ho, jak se na mě dívá, a úplně se mi podlomila kolena.

I na tu vzdálenost zafungovala silná chemie a já v tu chvíli nebyla schopná slova ani pohybu. Zdálo se mi, že i on je na tom podobně.

Láska na první pohled

Nějakou dobu jsme po sobě jen pokukovali a skoro nedokázali jeden od druhého odtrhnout oči. Pak se přece jen odhodlal a přišel za mnou. Představil se, dali jsme se do řeči a okamžitě jsem měla pocit, jako bych ho znala už dávno.

Když mě nakonec pozval na rande, byla jsem na vrcholu blaha a ráda jsem souhlasila.

Pohádkový scénář

Od toho večírku jsme byli jako jedno tělo a jedna duše. Postupně jsme zjišťovali, kolik toho máme společného, ať už šlo o pohled na život nebo zájmy.

Líbily se nám stejné filmy, měli jsme podobné názory, prostě jako bychom byli dva díly skládačky, které do sebe dokonale zapadly.

Po pár měsících jsme začali bydlet společně, našli jsme si hezký malý pronájem a začali se zařizovat – i při tom jsme se shodli, náš vkus byl podobný.

Asi po půl roce mě Petr požádal o ruku, a i když jsme se neznali moc dlouho, ani mě nenapadlo o tomto kroku zapochybovat. Věděla jsem, že s nikým jiným životem jít nechci.

Život byl prostě nádherný

Pár známých nám sice říkalo, že na svatbu je ještě brzy, ať si užijeme svobodného života, dokud můžeme, a ani mým rodičům se to moc nezdálo, ale my jsme si byli jistí, že děláme správnou věc.

A tak byla svatba, sice ne moc velká, ale krásná. Shodli jsme se, že si nejdřív užijeme života, lásky, budeme hodně cestovat a až pak přijdou na řadu děti. A tak jsme pracovali, užívali si, cestovali, bylo to nádherné. Bohužel naše štěstí netrvalo moc dlouho.

Jako bych zemřela i já

Zrovna jsme měli slavit třetí výročí naší svatby a byli jsme domluvení, že pro mě Petr po práci přijede domů a půjdeme na večeři do lepšího podniku, kde zamluvil stůl pro dva.

Jenže se zrovna v práci zdržel, a aby to stihl, jel domů příliš rychle. Na namrzlé silnici dostal smyk, nezvládl řízení a narazil do sloupu. Byl na místě mrtvý. Když jsem se to dozvěděla, myslela jsem, že to bude i moje smrt. Zhroutila jsem se, nevnímala jsem okolí ani čas.

Budu ještě někdy někoho milovat?

Strašně to bolelo, a dokonce jsem se pokusila o sebevraždu. Ale kamarádka, která za mnou přišla, zavolala sanitku a zachránili mě. Přesto trvalo hrozně dlouho, než jsem se z té hrozné ztráty jakž takž dostala. Nic už ale nebylo jako dřív a já myslím, že už nikdy nebude.

Od Petrovy smrti už uplynulo dlouhých dvacet let a já na něj stále nemůžu zapomenout. Pár mužů o mě sice mělo zájem, ale ani jeden z nich nebyl jako Petr. Nikdo mi ho prostě nemůže nahradit. Myslím, že už do konce života zůstanu sama.

Sandra L. (54), Praha