Byla jsem příliš mladá, když se to stalo. Nezbylo než se k tomu postavit čelem, abych se za sebe nemusela stydět. V mém příběhu je hodně bolesti i radosti. Ani se neodvažuji říci, co převažuje. Staly se hrozné věci, ale nedají se změnit. Chodila jsem k psychologovi, abych to všechno zvládla.

Před lety jsem dokázala udělat za vším tlustou čáru, ale napsat o tom jsem se odvážila teprve teď, když už jsem dávno ve středním věku. Snad je to dobré znamení. Možná to svědčí o tom, že jsem to překonala.

A teď k tomu, o čem chci vyprávět. Hlavně tedy o sestře. Byla o dva roky starší, měly jsme k sobě blízko. Jmenovala se Ludmila, nikdo jí neřekl jinak než Lído.

Zcela jistě byla hezčí než já, podobala se otci, zdědila ty jeho uhrančivé černé oči a také vlasy, tmavé a husté.

Nosila je zapletené do copů. Co bych dala za tak krásné vlasy, jenomže jsem „vyfasovala“ spíš takové chmýří, které nikdy nedorostlo dál než na krk. Byly jsme každá jiná, ale byly jsme rády, že jsme na všechno dvě, na starosti i na radosti.

Když se Lída v pětadvaceti vdala, šla jsem jí za svědka. Krásnější nevěstu jste neviděli. Provdala se za Romana, muže devatera řemesel. Tehdy pracoval jako vedoucí samoobsluhy, dnes je majitelem stavební firmy.

Když si prohlížím jejich asi čtvrt století staré svatební fotografie, říkám si, jak jim to slušelo… Lída s Romanem se nastěhovali do bytu po babičce, já jsem tehdy ještě bydlela u rodičů, nedaleko od novomanželů.

Vídali jsme se, vše nasvědčovalo tomu, že ti dva jsou spokojení a vedou život plný radosti. Nevídaně si rozuměli, a to spolu byli i v práci, protože Lída v samoobsluze, kde její muž šéfoval, prodávala v lahůdkách.

Jenže beztak brzy otěhotněla. Živě si vzpomínám, jak jsem vybírala dupačky jako dárek pro malou. Sehnat krásné oblečky na miminko nebylo tehdy tak jednoduché jako dnes. Oběhla jsem celé město, než jsem sehnala, co se mi líbilo.

Dupačky byly růžové, s malou ozdobou ve tvaru mašličky. Ani nevím, proč je dodnes vidím před sebou. Vlastně jsem je koupila úplně zbytečně, protože holčička byla nezvykle veliká, a tak jí můj dárek byl malý.

Dost jsme se tomu všichni nasmáli. Šampaňské teklo proudem, jen šťastná maminka si připíjela limonádou. Nijak jí to nevadilo. Holčička dostala jméno Irenka. V jejích černých očích jsme všichni poznávali ty maminčiny.

Na den, kdy se Lída stala obětí autonehody, se pokouším celá ta léta neúspěšně zapomenout, proto jistě pochopíte, že se nemohu pouštět do velkých podrobností. Stalo se to na přechodu pro chodce, když utíkala domů s nákupem.

Řidič dodávky ji prostě přehlédl. Bojovala v nemocnici o život ještě několik hodin, ale prohrála. Irenka před týdnem oslavila roční narozeniny. Nám, Lídiným nejbližším, se nechtělo žít, ale tak nějak nám nic jiného nezbývalo.

Roman se zhroutil. Odvezli ho do nemocnice. O Irenku jsme se střídaly s mou matkou, týden se starala ona, týden já.

Obě jsme si to vždycky musely nějak zařídit v práci, ale ve městě všichni věděli, co se stalo, a kdekdo se nám snažil pomáhat či aspoň vyjít vstříc.

Máma si nakonec zažádala o předčasný důchod a mně v práci odsouhlasili i neplacenou dovolenou. Pracovala jsem tehdy ve školní družině. Když se Roman vrátil z nemocnice, působil jako zlomený člověk, i když mu nebylo ani třicet.

Potřeboval čas. Potřeboval pomoc. Díky tomu, že bydlel blízko, jsem zpočátku, než se vzpamatoval, vozila Irenku do jeslí a z jeslí a pak se o ni starala až do večera.

Někdy mě zastoupila máma, ale přece jen, byla už v určitém věku a trápily ji bolesti kloubů, větší část péče spočívala na mně.

Roman, tedy můj švagr, se stavěl znovu na nohy, ale velice pomalu. Chápal, že je pro malou ten nejdůležitější člověk a že se o ni musí začít starat na plné obrátky. Ve slabé chvilce mi prozradil, že ho souží, jak moc je podobná Lídě.

Že se na ni podívá, vidí manželku a přestává vnímat. Časem se naučil dítě vypravovat do jesliček, později do školky, oblékat ho, trochu vařit a trochu uklízet. Sám přiznával, že nic z toho neumí zdaleka tak dokonale, jak to dělávala Lída, a měl pravdu.

V bytě i ve výchově by panoval beznadějný chaos, ale to jsem nemohla připustit. To by ze mě Lída, pokud se na mě odněkud dívá, radost neměla. Ujala jsem se tedy péče naplno.

Vlastně jsem tehdy byla poměrně mladá, vařit jsem se učila za pochodu, ale kupodivu mě to bavilo.

Také starat se o domácnost se mi líbilo, nikdy předtím jsem neměla možnost si to vyzkoušet. Trávila jsem u švagra a neteře pozdní odpoledne i večery. V bytě bylo pěkně uklizeno, vařila jsem teplé večeře, holčička byla v pořádku.

A pak se jednoho dne teta Blanka, tátova starší sestra, nechala slyšet, že prý nevedu svůj vlastní život. Bylo to od ní dost nešetrné. Ale vlastně měla pravdu. S nikým jsem nechodila, neměla jsem svoji domácnost, po večerech jsem vařila pro švagra a neteř.

Ale bydlela jsem u rodičů, přespávala jsem vždy ve svém bývalém dětském pokojíčku. Někdy jsem se ale, ke svému zděšení, přistihla při myšlence, že se domů vracím, jako by mě někdo strkal. Nerada, neochotně.

Jako by můj skutečný domov byl – v Lídině bytě. Přitom jsem tam byla vlastně vetřelec, ale nezbytný. Irenka ke mně vzhlížela, se švagrem jsme k sobě měli blízko odjakživa, byl mi sympatický, čím dál víc.

Tu myšlenku jsem si zakazovala, ale vracela se s neúprosnou pravidelností. Když jsem od nich odcházela, stýskalo se mi. Byli jsme jako rodina – i když jen jako. Troufám si tvrdit, že Irenka mě měla ráda. Říkala mi: teta Moni.

A Roman? Od Lídiny smrti uplynul rok a půl. Zdálo se, že se švagr částečně vzpamatoval. Dokázal už o Lídě mluvit, v práci byl zase nepostradatelný, několikrát jsem ho viděla, jak se nahlas zasmál. To byl pokrok.

K sobě navzájem jsme se chovali jako bratr se sestrou: laskavě, ohleduplně, mile. A pak se jednoho dne stala podivná věc. Uložila jsem malou, dívali jsme se na televizi a povídali jsme si. Jedním okem jsem sledovala hodiny, byl čas odejít.

A Roman pak náhle promluvil jako teta Blanka. Prý o všem přemýšlel a musí mě požádat, abych mu už nepomáhala, protože tím ztrácím svůj život. A on už to nějak bude muset zvládnout. Zamrazilo mě. Opravdu o všechno přijdu? Neuměla jsem si odpoledne a večery bez Romana a milované Irenky představit.

Nevěděla jsem, co odpovědět, jen jsem cítila, že mi do očí vstoupily slzy. Nedokázala jsem to nijak maskovat, Roman užasle pozoroval, jak mi tečou po tváři, hezky pomalu, jedna za druhou… Vyděsil se a omlouval, i když zjevně nevěděl, za co.

Koktavě vysvětloval, že mi přece nemůže krást volný čas, jsem mladá, měla bych chodit do kaváren a tancovat, ne se starat o rodinu. To už jsem brečela jako želva. Zmateně mě pozoroval. Vstala jsem z křesla s tím, že tedy již nepřijdu, ať si nějak poradí.

Nejhorší bylo, že jsem v této krajně vypjaté chvíli uklouzla po nějaké hračce a řítila se k zemi. Ze smutné chvíle se stal kabaret. Nebudu to prodlužovat, od toho večera jsem už od Romana a Irenky neodešla.

Za několik měsíců mi holčička poprvé sama od sebe řekla: Mami. Chvíle, na kterou nezapomenu. Roman mě dvakrát žádal o ruku, vždycky jsem odmítla. Ale když za námi přišla šestiletá Irenka s tím, že by si přála, abychom měli svatbu, byla svatba.

Monika J. (52), Jihlava