Můj milovaný vnuk se vrátil ze studií v cizině jako úplně jiný člověk. Jeho tajemství jsem musela odhalit stůj co stůj!
Rok, kdy můj vnuk pobýval v cizině, aby se naučil jazyk a získal jakýsi certifikát, se táhnul neuvěřitelně pomalu. Moc se mi stýskalo, protože můj vnuk mi byl víc než synem!
Od malička jsem ho totiž vychovávala, protože dcera byla nemocná a péči o tehdy malého hyperaktivního kluka moc nezvládala.
Pořád jsem řešila průšvihy
Ne, že by se nesnažila, ale chytejte rozjívené dítě, když nemůžete skoro chodit! A ona vážně nemohla. Začala s jednou holí a po pěti letech už musela sedět na vozíku, z kterého se zvedla jen s velkou námahou.
Přestěhovala jsme si ji tenkrát k sobě, protože její manžel utekl, hned jak se dozvěděl tu její strašnou diagnózu. Lékař ji připravoval na nejhorší, ale ono to tak nakonec zlé nebylo.
Vozíku se sice bohužel dočkala, ale nic ji nebolelo a nemoc se už nezhoršovala. Náš Martin rostl jako z vody a průšvihy měl snad každý den. Ve škole, na kroužcích i jen tak na ulici. Třeba když vlezl někam do cizí zahrady, aby si natrhal meruňky.
Nebo míčem rozbil okno či kolem málem zajel chodce na chodníku. Před dcerou jsem se snažila vše tajit, aby si chudák nedělala starosti. Ale Martinovi, přestože jsem ho nade vše milovala, jsem jeho bouřlivou povahu nemohla odpustit.
Vnuka jsem moc milovala
„Martínku, to ti není líto, že mě tak trápíš? Nemyslíš, že i tak toho mám dost?“ promlouvala jsem mu do duše a on se opravdu, k mému údivu, celkem zklidnil. Puberta ho přešla snad ze dne na den. Jednou ráno prostě vstal a byl z něho skoro hodný kluk.
Odmaturoval, chodil na brigády a pomáhal mi s nákupy. Moc mě mrzelo, když mi oznámil, že pojede na rok do ciziny. Měla jsem být na něho pyšná, ale nedovedla jsem si svůj život bez něho vůbec představit.
Martínek mi pravidelně volal a také posílal pohledy, prý jen tak pro radost. A radost jsem opravdu měla. Byl to takový sváteční, povznesený pocit, když jsem na dně schránky zahlédla něco barevného a tušila, že dorazil další pohled!
Dlouho jsme se jím vždycky kochala a potom předala dceři. Ta ho měla v klíně celý den!
Netušila jsem, co ho trápí
Po Martinově návratu jsem předpokládala, že se můj život vrátí do původních kolejí. Ale nevrátil. Martin byl zamlklý a odtažitý. Jako by ho něco trápilo a nechtěl říct co!
„Martínku, mě přece můžeš svěřit všechno, budu tě mít vždycky ráda!“ hladila jsem ho po hlavě, ale on se odtáhnul. Ničemu jsem nerozuměla! Jednou jsem ho přistihla, jak píše někomu SMS. Psal a při tom skoro slzel. Tragický výraz v jeho tváři mě vyděsil.
Má nějaký průšvih! Je nemocný! Možná je gay a bojí se to přiznat! Myšlenky přicházely a odcházely, ale já stále jen tápala. Už jsem se Martínka bála pohladit i po vlasech, abych se ho nějak nedotkla. Ani dcera nepochodila, přestože se vážně moc snažila.
Dokonce na vozíku kontaktovala několik synových kamarádů. Ale ani oni nic nevěděli!
Myslel, že se budu zlobit
„Martínku, takhle to dál nejde! Řekni, co tě trápí, nebo se utrápím za tebe!“ řekla jsem mu, když zase přede mnou schovával ten svůj zpropadený mobilní telefon, na kterém si pořád s někým psal. On jen vzdychnul a začal se zvedat ze židle, jako že jsem pryč.
Zadržela jsem ho rukou a zatlačila zpět. „Nehneš se odtud, dokud mi to neřekneš!“ nařídila jsem mu přísně a dodala: „Za všechno to tvoje trápení, kterým jsem si kdysi musela projít, mi to dlužíš!“ Bylo to ostré, ale zabralo to.
Trochu se naštval a vypálil na mě: „No tak poslouchej. Zamiloval jsem se do černošky a čekáme dítě! No, co ty teď na to? Nadšená nebudeš, jak tě znám! A před mámou to musím taky tajit, aby se jí nepřitížilo!“
Mám krásnou nevěstu
Koukala jsme na něho a nechtěla věřit vlastním uším. Tohle má být ten obrovský problém? Vždyť je to požehnání. Vnoučátko a nevěsta! Co na tom, že je slečna trochu jiná! Hlavně, když se mají mladí rádi! Rozesmála jsem se a vůbec nemohla přestat.
Cítila jsem štěstí, že všechny moje katastrofické myšlenky byly liché. Že skutečnost je mnohem a mnohem lepší a radostnější! Byla řada na vnukovi, aby koukal vyděšeně a zmateně! Nakonec se rozesmál se mnou.
O týden později jsem už vítala krásnou dívku s čokoládovou pletí. A malému Martínkovi modrá soupravička, kterou jsem rychle upletla, náramně sluší!
Markéta S. (69), Turnov
