Nedomyšlené následky některých kroků bývají až příliš brutální, i když jsme je nezavinili. 

Lidé by si měli vždy dobře rozmyslet důsledky svých činů. To, co vypadá jako zdánlivě běžné žertování a hloupá recese, se může změnit v krutou skutečnost, která už se nedá vzít zpátky.

Kamarádky na tom byly hůř

Můj manžel Igor byl vždy velmi citlivý člověk, to byl ostatně i jeden z důvodů, proč jsem si ho vzala. Před chozením do hospody nebo koukáním na fotbal dával přednost tomu, že se se mnou díval na romantické filmy nebo šel na procházku.

Mělo to i ovšem i své nevýhody. Čím déle jsme spolu byli, tím víc se na mě stával citově závislým. Někdy mi bylo nepříjemné, že tím silnějším z naší dvojice musím být já, často i při výchově dětí. Role jsme ale měli prostě rozdělené a nedalo se s tím nic dělat.

Pokud jsem někdy mívala pochybnosti, utěšovala jsem se osudy některých svých kamarádek. Jiřina byla dvakrát rozvedená, Martina měla za muže alkoholika a Ivana se skřípěním zubů tolerovala nevěry svého partnera, protože se bála být sama.

Oproti nim jsem si s Igorem žila vlastně pohádkový život. Čím jsme byli starší, tím více se k jeho přecitlivělosti a závislosti přidávala ještě třetí vlastnost: neodůvodněná žárlivost. Nedělal mi žádné výstupy, nelezl mi do mobilu ani do mailové schránky.

Kdykoliv měl ale pocit, že mě zajímá jiný muž, uzavíral se do sebe, trucoval a dával najevo, jak se cítí ublížený.

Neměla jsem o ničem tušení

S výše uvedenými třemi kamarádkami jsme si jednou do měsíce vyrážely na dámskou jízdu. Zvykla jsem si na to, že Igor se pokaždé ujišťoval, jestli jdu opravdu s nimi a jestli mu něco netajím.

Stačilo mu vždy moje slovo, i když jsem jednou měla pocit, že mě tajně sleduje. Pokud tak opravdu učinil, musel zjistit, že mu nelžu.

Nechtěla jsem své soukromé problémy před kamarádkami rozebírat, ale v den, kdy se to stalo, jsme v odpoledním horku vypily trochu více vína, než obvykle.

A protože jsem vzhledem k jejich problémům pro ně byla vždycky tak trochu jako svatá, rozhodly se udělat si ze mě a z Igora legraci. Domluvily se s mladým číšníkem, který nás obsluhoval.

Jiřina se tajně zmocnila mého mobilu, našla tam číslo na Igora, vytočila ho a telefon nechala vyvěšený. Číšník pak předstíral, že jsme spolu někde sami, oslovoval mě jménem a měl velmi intimní narážky.

Tohle všechno jsem samozřejmě nechápala, protože jsem o té skryté lsti neměla tušení. A než mohl Igor na druhém konci linky zaslechnout nějakou moji ohrazující se reakci, Jiřina zase mobil vypnula. Teprve potom mi kamarádky řekly, co provedly.

Byla jsem na ně hodně naštvaná, dokonce jsem se s nimi začala hádat. Pokud si ony nebyly schopné dát své vztahy do pořádku, proč chtějí zasahovat do manželství druhých?

Jiřina se mi pak omluvila a všechny tři mě ujistily, že kdybych měla doma nějaké problémy, tak mi potvrdí, co se doopravdy stalo.

Výčitek ani hněvu už se nezbavím

Možná jsem měla hned odejít. Dodnes si to vyčítám. Nechala jsem se kamarádkami uchlácholit a domů jsem přišla až tři hodiny poté. Nikdo tam nebyl. U dětí mě to nepřekvapilo – syn byl na zahraniční prázdninové brigádě, dcera na vodě se svým přítelem.

O Igora jsem se začala bát až za soumraku. Zmizel. Myslela jsem si, že se rozzlobil a utekl z domova, i když takovou reakci jsem u něho ještě nezažila. Pravda byla bohužel horší.

Večer u nás zazvonili policisté a oznámili mi, že manžela našli oběšeného v nedalekém lese. Cizí zavinění nebylo zjištěno a žádný dopis na rozloučenou se nenašel. Od té doby uplynulo už skoro sedm let, ale já stále nejsem schopná se s Igorovou smrtí vyrovnat. A také nejsem schopná odpustit svým kamarádkám – a asi nikdy ani nebudu!

Anna R. (57), Písek