Často si říkám, co za lidi může vyhodit psa u silnice, případně ho někde uvázat. Náš domácí mazlíček se podobnou cestou sice dostal až k nám, ale nutno podotknout, že měl štěstí v neštěstí.

Byl konec léta a protože se zrovna rozjížděla houbařšká sezona, vydali jsme se s rodinkou do lesa. Celou cestu jsme se špičkovali, kdo najde větší hřib.

Já tak nějak tušila, že to nebudu, protože se vždycky zákonitě vydám úplně špatnou cestou a místa největšiho úlovku spolehlivě minu.

To se mi po krátké době pochopitelně také stalo. Hloupě jsem odpočila a začala se motat v tak hustém podrostu, že jsem myslela, že už nikdy nevyjdu na světlo boží, kde mě nebude škrábat žádná větev.

Otráveně jsme se krčila pod stromy když v tom jsem uslyšela nečekaný zvuk. Nastražila jsem uši a poslouchala.

Tichý pláč

Bylo to smutné kňučení. Přemýšlela jsem, co za zvíře v lese může vydávat takový nářek.

Trochu jsme se bála, aby na mě nezaútočil nějaký zvířecí rodič v zákrytu, ale přece jen mi svědomí nedalo, abych nešla po zvuku a nepodívala se, jestli nepotřebuje nějaký zvířecí kamarád pomoc. Po chvíli chůze pláč zesílil a já očima hledala cíl. Našla jsem.

Jenže nebylo to žádné zvíře z lesa. Z toho, co jsem spatřila, se mi málem zastavil dech. Okamžitě jsem se rozbrečela velikou lítostí a vztekem. U stromu tam bylo totiž přivázané malé štěně tzv. pouliční rasy. Hned jsem se k němu vrhnula.

Přes slzy jsem přeřezala provaz, na nemž byl uvázaný. Nalila z lahve do dlaně vodu a dala mu napít. Už z něho lezla žebra a na kožíšek mu nakladly mouchy vajíčka. Mrchy čekaly na jeho poslední vteřinku. Otřela jsem ho kapesníčky a vzala do náruče. Třásl se a já s ním.

Záchrana na dosah

Brečela jsem celou cestu zpátky k autu a nenávistně proklínala tu zrůdu, která tam tohle bezbranné stvoření uvázala. Tiskla jsem si Punťu na srdce (ihned jsem ho tak pojmenovala) a telefonem ihned zalarmovala rodinu.

Když jsme se sešli u auta, zamířili jsme rovnou cestou na veterinární klinku. Punťu prohlédli, zkonstatovali, že měl na mále, ale naštěstí to ještě zvládne.

Napíchali mu hromadu vitaminů a my jsme mu po příjezdu domů naplnili misku, kterou hned vyprázdnil. Potom jsme ho vykoupali a vyčesali. První noc s námi Punťa spal pochopitelně v posteli. Báli jsme se z něj spustit oko. Ale naštěstí už všechny hrůzy byly pryč. Zůstal s námi a je naší malou láskou.