Bylo obyčejné letní ráno. Probudili jsme se na chatě. Přemýšlela jsem, co uvařím k obědu. A pak se můj svět zhroutil jako hrad z písku.

Nic nenasvědčovalo, že tenhle den na naší chatě bude jiný než všechny předchozí. Vyšla jsem na verandu a nadechla se léta. Nádherný den. Z louky svítily kopretiny a slunce běsnilo už teď, když staromódní budík ukazoval sotva osm hodin.

Půjdeme se koupat k rybníku a k obědu bude nějaké rychlé rizoto, plánovala jsem. Potom procházka po lese, kam žár tolik nepronikne. Koukat se po houbách bude asi zbytečné. Nerostou ani prašivky. To je tím horkem. Nevadí, nasbíráme si maliny.

Takový malinový koláč je nezapomenutelný, pokud ho v té staré troubě, co máme na chatě, nespálím tak, jako se to stalo loni. Ozvaly se kroky, Luděk už taky vstal.

Obrátila jsem se k němu, abych se s ním podělila o nápad upéct malinový koláč. Předešel mě. Než jsem otevřela pusu, promluvil on. Řekl: „Musím s tebou mluvit.“

Všechno si nech

Zírala jsem na něj, jako by mluvil jazykem kmene Pirahá. To není možné. „Ludvíku, bude nám šedesát. Máme vnuka. Slyšíš se, co říkáš? Je to vtip? Je to apríl?“ Jenomže nebylo prvního dubna.

Byl červenec a můj muž, šedivý jako mechový mužíček, malý děda s plnovousem a zájmem o rybaření a křížovky, mi právě sdělil, že se zamiloval do jiné, mladší, a odchází. Musel to několikrát zopakovat, abych porozuměla významu jeho slov.

„Ludvíku,“ vysoukala jsem ze sebe, „proboha, jsi dědeček. Chodíš spát v devět, budíš se ve čtyři. Nosíš příšerný pruhovaný pyžamo. To není možný…“ Došla mi slova. Myslel to vážně. Dívala jsem se za ním, jak nasedá do felicie.

Ještě se otočil od volantu a zavolal: „Všechno si nech. Byt i chatu. Jenom to auto bych potřeboval, pokud s tím souhlasíš.“ Dívala jsem se za vzdalující se starou rachotinou a bývala bych přísahala, že jsem se ocitla ve filmu, nebo že se mi to jenom zdá.

Zůstal sedět v autě

Učila jsem se být sama. Není to pro důchodkyni lehké. Celkem jsem to zvládla. Na chatě jsem měla kamarádky ještě ze základky. Vrátila jsem se ke starým zálibám. Bavilo mě plést. Vysadila jsem další kytky a keře. Zapsala jsem se do knihovny.

Za rok jsem byla z nejhoršího venku. Přicházela jsem z lesa s košíkem hub. Na verandě byl syn, povídá: „Mami, odpusť tátovi.“ Před chatou stála felicie, můj muž z ní nevystoupil, asi se bál. Udělal si ze syna tiskového mluvčího:

„Říkal, že bude sedět v autě tak dlouho, dokud ho nepustíš dovnitř.“ Zasyčela jsem: „Tak to ať tam sedí do soudnýho dne!“ A zamkla se v chatě. Pozítří ráno mi ruply nervy a pustila jsem muže dovnitř. A nikdy se ho nezeptala, co celý ten rok dělal.

Alena (66), Karlovy Vary