Moje matka byla příšerně úzkoprsá. Nejspíš to mělo co dělat s tím, jak od nás odešel můj otec. Snažila se mě držet hrozně zkrátka, jako by to byla záruka spokojeného života. Jenže na mě si nepřišla.

Už od dětství jsem měla svou hlavu, a když jsem přišla do puberty, byla na mě krátká.

Hádaly jsme se denně. Měla jsem toho plné zuby a v duchu jsem si slibovala, že pokud budu mít někdy děti, takhle se k nim rozhodně chovat nebudu.

Matka mi kazila život

Ale i když jsem se snažila, stejně mi zasahovala do života.Kvůli ní jsem místo studia keramiky šla pracovat do obchodu s výtvarnými potřebami. V tomhle případě ale bylo to zlé přece jen k něčemu dobré. Seznámila jsem se tam s Vladimírem.

Při prvním setkání mi přišel tak dokonalý, jako bych si ho vysnila. Byl sochař, nekonvenční a sebevědomý. Mojí mámě se samozřejmě nelíbil. Ale měla smůlu. Svatbě už zabránit nemohla, protože jsem čekala mimčo, byla nakonec ráda, že se vdávám.

Ze začátku byl život s Vladimírem skvělý, jako z filmu. Ani ne za dva roky po Lence se narodila Nikola. To už nám to ale skřípalo. Nakonec jsme se rozešli a po nějakém čase i rozvedli.

Měly svobodu

Zvládnout život matky samoživitelky s dvěma dětmi nebylo jednoduché. Vždycky jsem s holkami jednala na rovinu, věděly, proč si některé věci nemůžeme dovolit. Na druhou stranu jsem jim nic nenakazovala, všechno se u nás řešilo diskusí.

Mluvit mohly i do mých partnerských vztahů a také jsem je brala všude s sebou. Už odmalička tak chodily na vernisáže, do divadla, prostě měly pestrý a zajímavý život. Když se hlásily na střední školu, řekla jsem jim, že si musí vybrat.

Buď si zvolit obor, který jim umožní najít si brzy práci a vydělávat, a tak získat stabilitu a klid. Anebo zkusit umění, ale s tím, že já je nebudu moci dostatečně podpořit, takže se budou muset přičinit.

Překvapilo mě, že si nejdřív Lenka a pak i Nikola vybraly praktické obory. Lenka šla na hotelovku a Nikola se rozhodla vyučit pekařkou. Na jednu stranu mi to přišlo rozumné, na druhou se mi zdálo, že se holky tak trochu vzdávají bez boje.

My chceme peníze!

Když jsem o tom začala před Lenkou, vyjela na mě. „Jaké bez boje? Celá léta se díváme na to, jak jsi věčně bez peněz. Mně se rozhodně nechce skončit jako ty.

Pořád se oháníš svobodou a nedochází ti, že když nic nemáš, jsi otrok!“ Musím přiznat, že něco takového bych od své dcery nečekala. Nikola se sice na její stranu nepřidala, ale taky jí neodporovala. Připadala jsem si zrazená.

Měla jsem zato, že jsme kamarádky a všechno si říkáme. Jenže to se pomalu měnilo. Nemohla jsem si nevšimnout, že už se mi Lenka nesvěřuje se svými plány, ani starostmi.

Prospěch ale měla překvapivě dobrý a ještě před maturitou si našla místo v hotelu v jednom horském městečku. Chtěla jít pracovat pro rodinu, která vlastnila na severozápadě několik penzionů a hotýlků. Nechápala jsem, jak se může tak zakopat.

Smysl mi to začalo dávat, až když mi Nikola řekla, že Lenka chodí se synem těch majitelů. To jsem jí schvalovala. Bylo by to dobré nejenom pro ni, ale i pro nás, kdyby si našla někoho, kdo by na tom byl finančně opravdu dobře.

Úplně mě zazdila

Už jsem se těšila, jak budeme jezdit na dovolenou na hory. Jenže Lenka se neobtěžovala mě pozvat. Několikrát za ní jela Nikola. Právě od ní jsem se dozvěděla, že se Lenka vídá s mou matkou. A nejen to.

Dokonce ji k sobě pozvala a pak si jí stěžovala na to, jak jsem je vychovávala, jak zůstávaly doma samy, jak jsem se jim dost nevěnovala. Hrozně se mě to dotklo.

Chtěla jsem si to s ní vyříkat a taky poznat toho jejího přítele, protože od Nikoly jsem věděla, že se zasnoubili. Vyrazila jsem za nimi, i když jsem nebyla pozvaná. Lenka na mě koukala jako na zjevení a jednala se mnou naprosto chladně. Přesto jsem zůstala.

Ale už zjevně stačila naočkovat Karlovu rodinu. Jednali se mnou korektně, ale spatra. Když jsem se druhý den rozhodla odjet, vystavili mi účet, jako bych byla nějaký cizí člověk.

Byla z toho hádka. Já jim řekla, co si o té jejich rodině myslím, oni mě nařkli, že se chci na dceři přiživovat.

Chtěla jsem jí odpustit

Od té doby jsme spolu nebyly v kontaktu. To, co jsem o Lence věděla, jsem věděla od Nikoly. Vdala se, čekala děťátko a přišla o něj. Pak jim to začalo v manželství skřípat. Podle všeho na tom měli podíl tchán s tchyní. Rozvod na sebe nenechal dlouho čekat.

Bylo mi dcery líto, ale i tak jsem nechtěla udělat první krok. Byla to přece ona, kdo se ke mně zachoval tak odporně. Ale když se od ní Nikola jednu neděli vrátila s tím, že je nemocná, rozhodla jsem se, že se jí ozvu.

Zřejmě z toho stresu začala mít problémy se štítnou žlázou. Bylo pro ni těžké najít si novou práci a vůbec na tom nebyla dobře. Tak jsem jí zavolala, že se může vrátit domů. Nechtělo se jí, nakonec to udělala jen neochotně, z nutnosti.

Ale protože jsme spolu bydlely, občas jsme musely spolu i mluvit. Postupně jsem se od ní dozvídala, proč a jak se jí nelíbilo, jak s Nikolou  vyrůstaly. Co všechno mi měly za zlé a že na spoustu věcí měly úplně jiný názor.

Došlo mi, že mé dcery mají zcela jiné povahy než já. Snažím se, abychom se nehádaly a našly k sobě cestu. Vím, že to nebude jednoduché a nikdy z nás nebudou nejlepší kamarádky, ale věřím, že to stojí za to.

Magdalena (61), Příbram .