Téměř rok a půl se snažil můj syn Martin se svou ženou Lucií o druhé dítě. Vnouček, malý Davídek, měl pět let, když se konečně dočkal sestřičky.

Mladí dali holčičce jméno Emma a stala se stejně jako Davídek miláčkem celé naší rodiny. První vnouče jsem si moc neužila, protože Martin s rodinou bydlel daleko od nás.

Krátce před narozením Emmičky se ale rozhodl přestěhovat k nám do města, abychom si byli o něco blíž. Tohle rozhodnutí jsem uvítala s nadšením, protože mi všichni moc chyběli. V tu dobu ještě nikdo z nás netušil, že tu na Martina s Lucií žádné štěstí nečeká.

Měla strach

Představovala jsem si, že když budou vnoučata bydlet tak blízko nás, budu si je moc brávat k nám domů, na zahrádku nebo s nimi chodit na hřiště. Jenže to se nestalo.

Lucie bývala úzkostlivá maminka a s narozením Emmičky, její vymodlené holčičky, se všechno jen zhoršilo.

Děti mi odmítala půjčovat, měla strach, aby se jim nic nestalo, abych se o ně postarala a aby nestrádaly. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem ji přesvědčila, že jim se mnou nic nehrozí. Když byly vnučce asi dva roky, začala mi ji snacha půjčovat častěji.

Chodila jsem s oběma dětmi třeba do obchodu nebo na nedaleké hřiště. Občas jsem s Emmičkou šla vyzvednout staršího Davídka do školy a pak jsem se u nás doma dívali třeba na pohádky. Jediný den ale všechno navždy změnil.

Ačkoli uběhlo už několik let, mám ten osudný den stále před očima. Už od rána jsem cítila, že je něco špatně. Po obědě mi přivedla snacha vnučku s tím, že si skočí vyřídit nějaké formality do práce a my mezitím vyzvedneme Davídka v družině.

Emmě se nechtělo jít pěšky a v kočárku už se jí také nelíbilo. Proto jí rodiče pořídili takovou plastovou žlutou motorku. Vzpomínám si, jak se Lucka mezi dveřmi smála, že na ní malá jezdí jako drak.

Neměla jsem z toho dobrý pocit, přece jen, já už nejsem zrovna nejrychlejší a bála jsem se, abych vnučce stačila. Když jsme odcházely z domu, snažila jsem se ji přesvědčit, že motorku necháme doma.

Marné volání

Nechtěla o tom ale ani slyšet, dokonce se nechtěla nechat ani uplatit zmrzlinou. Ačkoli se mi to nelíbilo, svolila jsem, aby si motorku vzala s sebou. Kdybych trvala na svém, mohla tu s námi Emma ještě možná být.

Procházely jsme kolem domů a Emma se vždy na kraji chodníku zastavila a čekala až ji dojdu, abychom společně přešly.

Když jsme byly asi v polovině cesty, cítila jsem, že se mi udělalo slabo a musela jsem se na chvilku zastavit. Venku bylo hrozné dusno a to bylo něco pro můj tlak.

Emma byla jen pár metrů přede mnou, a tak jsem na ni zavolala, protože o kousek dál se chodník stáčel za roh a za ním byl hned přechod. Ačkoli jsem volala dost nahlas, Emma jako by mě vůbec neslyšela.

Neměl žádnou šanci

V okamžiku, kdy zmizela za rohem domu, zmocnila se mě panika a i přes nevolnost, jsem značně zrychlila. Pořád jsem ji volala, ale bez jediné reakce. Najednou jsem zaslechla divný šramot a křik. Všechno se ve mně sevřelo.

Když jsem pak zahnula za roh a uviděla na přechodu ležet žlutou Emminu motorku, ztěžka jsem padla na kolena. Moje malá holčička ležela opodál pod bílou dodávkou.

Od toho okamžiku mám všechno v mlze a detaily znám jen z novin a z vyprávění svědků. Z posledních sil jsem se prý postavila na nohy, rozběhla se a bušila zoufale do dveří bílé dodávky, která přijela zásobovat místní vietnamskou večerku.

Řidič se právě otáčel na přechodu, když na něj vjela i Emma s motorkou. Neměl šanci ji vidět, neměl šanci zabránit tomu obrovskému neštěstí. Srazil ji a přejel. Když jsem ji uviděla, zhroutila jsem se.

Lidé na ulici zavolali záchranku, která nakonec odvezla jen mě. Emmičce už nebylo pomoci. Zemřela na místě. V ten den se mi otočil život vzhůru nohama. O smrti milované vnučky mě pak ještě informovali v nemocnici, když jsem se probudila. Zlomilo mi to srdce. Nikdy si nepřestanu vyčítat, že jsem ji neuhlídala.

Odsoudili mě

Nemusím snad ani líčit, jak krutá rána to byla pro mého syna a jeho rodinu. Lucie se zhroutila a skončila na psychiatrii.

Malý Davídek se stále ptal po sestřičce a později i po mamince, kterou na čas hospitalizovali v bohnické léčebně. Můj syn se snažil být statečný, aby byl oporou své ženě a Davídkovi.

Když odezněla ta největší nesnesitelná bolest, proběhl pohřeb, který znovu nasypal sůl do už tak bolavých ran a spustil vlnu výčitek směrem ke mně a k neštěstí, které jsem zavinila. Lucie mě zprvu úplně zavrhla, odmítala se se mnou bavit, odmítala mé omluvy a prosby.

Syn, kterého brzdil snad jen fakt, že jsem jeho matka a že jsem sama na dně, trpěl spíš tiše. Byl ale odtažitý, nemluvil se mnou a omezil hodně i náš kontakt. Dlouho jsem se snažila svou strašnou chybu omluvit, prosit o odpuštění a být s nimi.

Pochopila jsem ale, že o to nestojí, a pokud je chci někdy získat zpět, musím se stáhnout a čekat.

Malá naděje

Trvalo to dlouho, ale nakonec jsem se dočkala. Po půl roce, kdy jsme se synem prohodili jen pár zpráv, zazvonil jednoho večer zvonek u dveří. Vyšla jsem jen v županu už vykoupaná a zlobila jsem se, kdo takhle pozdě obtěžuje.

Když jsem otevřela dveře, podlomila se mi kolena. Stál tam Martin zmoklý jako myš. Jen jsme se na sebe podívali a padli si do náruče. Neřekli jsme jediné slovo, jen jsme plakali. Syn mi řekl, že mě má rád a že je na čase začít znovu. Věřím, že si snad jednou najdu cestu znovu i k mamince našeho andílka Emmičky.

Jarmila (64), Praha