Šlo mi o život a cenou za jeho udržení byla krutá ztráta.

Všechno mi vždy krásně vycházelo. Na rozdíl od mnoha svých kamarádek jsem našla brzy partnera na celý život. Měli jsme spolu dvě skvělé děti, ze kterých vyrostli mladí úspěšní lidé. Nikdy jsme se nedostali do problémů s financemi a měla jsem dobrou práci. Pak ale přišel den, který vše změnil.

Drsná volba

Na lékařské prohlídky jsem chodila pravidelně. Během jedné z nich se paní doktorce něco nezdálo a tak mě poslala na odborné vyšetření. To odhalilo, že mám ve spodní části pravé nohy zhoubný nádor.

Nejprve jsem z toho byla v naprostém šoku a nebýt manžela a dětí, asi bych se psychicky zhroutila. Potom jsem se vzpamatovala a řekla si, že nemoc porazím, ať to stojí, co to stojí.

Začala jsem chodit na ozařování, ale nevypadalo to, že by se dařilo nad nádorem vítězit. Hrozilo, že bude metastázovat dále do těla.

Když mi primář řekl, že jedinou jistotou by byla amputace pravé nohy pod kotníkem, byla to pro mě snad ještě horší zpráva než ta o rakovině. Krátce před padesátkou jsem se měla stát do konce života handicapovaným člověkem?

V první reakci jsem tu myšlenku rázně odmítla. Tím jsem se ale nezbavila hrozby, že se té padesátky třeba nemusím ani dožít.

Dnes už jsem s tím vyrovnaná

Probrala jsem svoji situaci se všemi členy rodiny, s kamarádkami a byla jsem se poradit také u psycholožky. Názory byly jednoznačné: je lépe žít s tělesným handicapem než nežít vůbec. Rozhodnout jsem se pak musela rychle, protože můj stav se zhoršoval.

Podstoupila jsem amputaci a po ní jsem se dva roky psychicky vzpamatovávala. Věděla jsem, že budu žít, ale nepřipadala jsem si už jako plnohodnotný člověk. Postupně jsem se z toho ale dostala a našla jsem nový smysl života.

Dostala jsem invalidní důchod a začala se věnovat vyšívání. Od té amputace uplynulo už deset let a já jsem ráda, že jsem naživu a že kolem sebe mám lidi, kteří mě dokážou podržet.

Helena R. (59), Kladno