Byla jsem bohatá dědička. Po listopadu 1989 moje rodina dostala zpátky pohádkový majetek. Domy, lesy, hotely, na co si vzpomenete. Vím, že to zní podivně, ale kdybyste věděli, jak strašně mi to lezlo na nervy! Vlastnili jsme i starý mlýn.

Mlýn byl to nejmenší, ale mě zajímal nejvíc.

I když už jsem měla pubertu za sebou, ve slabších chvílích jsem rodičům vyhrožovala, že se odstěhuju do mlejna a budu mít od nich a od majetku navěky pokoj.

Ale neudělala bych to, bála bych se tam, každý, kdo čte pohádky, přece ví, že ve mlejnech straší.

Doma mě to však dost deptalo. Rodiče se změnili, byli z té náhlé přemíry majetku jako v Jiříkově vidění. Že neměli vůbec čas, to mi nevadilo, naopak, nebyla jsem už malá holka.

Horší bylo, že si zčistajasna vzali do hlavy – nejen naši, ale i babička – že si mě vyhlédne nějaký bezcharakterní chlápek jen kvůli majetku.

Babička, která četla pouze detektivky a v novinách černou kroniku, té zlověstné myšlence doslova propadla. „Poblouzní tě nějaký hejsek,“ líčila zlověstně. „Flákač a budižkničemu. A protože ty jsi holka hloupá, úplně tě zblbne.

Ožení se s tebou, majetek rozhází a propije a nakonec tě zabije!“ Tuhle nepříliš optimistickou vidinu s babičkou sdílela i máma. Ty dvě nakonec strhli i tátu. Stala se z nich úplně šílená rodina.

Nemohla jsem s nikým chodit, protože kdyby to zjistili, nejspíš by ho šli rovnou udat policajtům.

Přestěhovali jsme se z paneláku, kde jsem mimochodem bydlela moc ráda a měla jsem tam spoustu kamarádů, do vily obehnané vysokou zdí a nahoře posypanou úlomky skla.

Otec pořídil fenu dobrmana a celý den měl pak kvůli tomu nezvykle výtečnou náladu. Nejspíš si myslel, že když posype zeď kusy skla a přivede hafana, jsou všechny problémy vyřešeny. Dospělí jsou opravdu často tisíckrát naivnější než děti.

Navíc ten dobrman bylo štěně tak přátelské, že by si hrálo třeba i s masovým vrahem, kdyby nás někdo takový navštívil. Jenže k nám nikdo nesměl, rodiče byli paranoidní. Kupodivu jediný mladý muž, který měl do vily přístup, byl můj kamarád Míra.

Naši ho zřejmě nepočítali mezi chlapy a necítili se jím ohroženi.

Já a Míra jsme se kamarádili od první třídy, nepoznal mě coby bohatou dědičku, ale jako malou copatou holku v ohavných pletených kalhotách, která mívá k svačině chleba s máslem a taveným sýrem a závidí spolužákům s houskami se šunkou.

Míra navíc podle mě ani nepochopil, že jsme pohádkově zbohatli. Anebo mu to bylo jedno. Studoval matematicko fyzikální fakultu a býval ponořen do knih, které se jmenovaly například Teorie času či Kapitoly z diskrétní matematiky.

O opravdovém životě nevěděl nic, a tak ho nikdo z naší rodiny nepodezříval, že by usiloval o naše hotely, lesy a mlejn. Bylo to krajně nepravděpodobné.

Navíc se odedávna vysmíval konzumnímu způsobu života, a když jsem si po dvaceti letech koupila do svého pokoje novou pohovku a psací stůl, byl z toho na větvi.

Naprosto vážně se mě ptal, proč takhle plýtvám, když ty staré věci ještě sloužily. A mimochodem, obojí si na kárce odvezl. To je myslím dost pochopitelný důvod, proč on jako jediný k nám směl vstoupit. Byli jsme nerozluční a naši ho brali skoro jako mého bráchu.

Líbilo se mi, jak je chytrý, a kromě toho s ním byla legrace, i když o tom často ani sám nevěděl. Tomu se říká humor nechtěného. Ve snu by mě nenapadlo, že by Míra pro mě mohl znamenat něco víc. Líbili se mi totiž přesně ti chlapíci, které mi rodiče zakazovali.

Navlas ti týpci, před nimiž mě tak naléhavě varovala babička: hejskové, flákači, povaleči, nemakačenkové, králové barů a pochybných nočních klubů. Když jsem se seznámila s Lubošem, chovala jsem se jako blázen, málem mi z toho přeskočilo.

Někde v hlavě přece jen blikala červená kontrolka, ale tu jsem nechtěla za žádnou cenu vidět. Vypadal jako hlavní postava z amerického filmu a měl i takové auto. Později o ně přišel, protože nehradil pravidelné měsíční splátky.

Byl lehkomyslný, ohromně vtipný, zábavný, nenudila jsem se s ním ani vteřinu. Každý den byl úplně jiný než ten předchozí, vymýšlel neuvěřitelné legrácky. Ženy po něm šílely, ale byla jsem tehdy tak zaslepená, že jsem se domnívala, že navždy budeme žít spolu.

Jen Luboš a já. Rodiče o něm neměli ponětí, tvrdila jsem jim, že chodím všude s kamarádkami anebo s Mírou. Ostatně byla jsem dospělá, bylo mi sedmadvacet. A pak se to začalo sypat. Nejdřív ty anonymní dopisy.

Přišlo jich několik, všechny v tom smyslu, že má Luboš kromě mě spoustu ženských. A pak, což bylo nejhorší, ho spatřila babička. Potkala nás náhodně ve městě. Vykřikla, ukázala na Luboše prstem a zavřeštěla: „Já to říkala! Je to zloděj!

Všechno ti vezme!“ No a když Míra jednoho pochmurného dne odložil Teorii času a začal o tom, že se mu ten týpek, co s ním chodím, nějak nezdá, zamrazilo mě.

Shodou okolností se blížily silvestrovské oslavy a s Lubošem jsme plánovali, jak poslední den roku strávíme. A tak jsem udělala neuvěřitelnou věc. Den před Silvestrem jsem zavolala, že mám zápal plic a strávím konec roku doma v horečkách.

Další den jsem si s mnoha povzdechy ostříhala krásné dlouhé blond vlasy nakrátko, vybavila se obrovskými černými brýlemi, černým rolákem sahajícím až k nosu, vzala Míru a uháněla do klubu, o kterém jsem věděla, že se v něm bude loučit se starým rokem Luboš.

Byl tam. Vypadal ohromně spokojeně, obklopen hroznem žen. S některými se líbal přímo v místnosti. Také jsme s Mírou vyslechli, jak si Luboš povídá s kamarádem. Měl už značně upito a jásavě mu sděloval: „Tak a příští rok konečně zaplatím dluhy.

Žením se s nějakými hotely, asi pěti vilami a tuším i s chalupou v Podkrkonoší.“ To už jsem nevydržela, sundala jsem si černé brýle a povídám: „A co že jsi zapomněl na lesy a mlejn?“ Vytřeštil oči.

Zablekotal: „Kde máš vlasy? A kde máš… zápal plic?“ Mlčela jsem, odpověděl mu překvapivě Míra: „Hele, a víš už datum svatby? I kdybys ho znal, je ti k ničemu, protože, kamaráde, čas neexistuje.

Jediným důkazem, že existoval minulý týden, je naše paměť. Ale paměť, to je vlastně jen stabilní struktura neuronů v mozku. Chápeš?“ Luboš nevypadal, že by byl v obraze. Půl roku jsem se z Luboše vzpamatovávala.

Možná že ještě déle. V duchu jsem se omluvila babičce i rodičům, měli ve všem pravdu. Nahlas jsem jim oznámila, že končím s chlapy a že se nikdy nevdám. Vypadali udiveně a nijak se z toho neradovali. Usoudila jsem, že se jim nezavděčím, ať dělám, co dělám.

Pak jsme šli jednoho dne s Mírou na oběd, on si při jídle soustředěně četl Teorii času a mě napadlo, že je vlastně ideální. Peníze ho nezajímají, a kdyby měl děti, byly by chytré jako lišky. Povídám:

„Hele, Mirku, a ty by sis mě nevzal?“ Ani nezvedl oči od Teorie času: „Samozřejmě že se vezmeme.

To já přece dávno vím. Dá se to vypočítat, chápeš?“ Tupě jsem přikývla. Děti máme opravdu velice chytré a majetek Míra spravuje také na jedničku. Navíc je i zábavný, ač o tom nejspíš neví. Miluše C. (50), okolí Prahy.