Je možné, že nad námi drží ochrannou ruku naši předkové?

Vyrůstala jsem jako městské dítě, s knížkou pod polštářem. Všechno nadpřirozené jsem považovala za pouhé pěkné nebo tajemné příběhy.

Všechno se změnilo jednoho srpnového odpoledne, kdy jsem se ztratila v lese. Nikdy předtím bych si nepomyslela, že se mi něco takového může stát.

Ztratila jsem orientaci

Jela jsem tehdy sama na pár dní na Šumavu. Byla jsem po rozvodu, po odchodu do důchodu, po dlouhé zimě plné ticha. Potřebovala jsem si vyčistit hlavu, jak říkají ženy mého věku, které se celý život staraly o druhé a najednou nevědí, co se sebou.

Bydlela jsem ve staré dřevěnici na okraji vsi. Dny byly tiché a voňavé, noci chladné a tmavé. Vydala jsem se na túru k nedalekému jezírku. Cesta byla mizerně značená, ale měla jsem mapu a sebevědomí šedesátnice, která přežila leccos.

Jenže mapa zachycovala prostor kousek stranou, než jsem se pohybovala, a tak jsem se po hodině ocitla někde úplně jinde, než jsem plánovala: mezi vysokými stromy, které vypadaly všechny stejně. Znejistěla jsem. Snažila jsem se vrátit zpět, ale každý směr vypadal stejně.

Les kolem tiše dýchal, jako by čekal. Hleděla jsem na borovici před sebou a měla pocit, že se kmen pohnul – ne větrem, ale záměrně. Zamotala se mi hlava, sedla jsem si na pařez a poprvé mě napadlo, že možná nevyjdu zpátky, jak jsem přišla.

Bylo to jako ve snu

Právě tehdy jsem spatřila tu ženu. Stála pár metrů ode mě, hubená, v dlouhém, šedivém plášti, s šátkem uvázaným pod bradou. Tvář měla vrásčitou, ale oči jasné. Neříkala nic, jen kývla hlavou. Vstala jsem, trochu váhavě. Ona se otočila a pomalu šla pryč.

A já, aniž bych chápala proč, jsem ji následovala. Šly jsme mlčky. Nepamatuji si, že bych se zadýchala nebo se potila. Vnímala jsem jen ticho, stromy a její postavu před sebou. Vedla mě asi dvacet minut.

Najednou se otevřel průsek – a přede mnou se objevila dřevěná tabule s červenou značkou. Byla to cesta a já věděla, že už se dostanu zpátky. Otočila jsem se, abych jí poděkovala, ale byla pryč.

Zmizela beze stopy. Stála jsem tam, uprostřed stezky, a najednou mě zalilo zvláštní teplo. Místo děsu jsem cítila klid. A věděla jsem, že to nebyl pouhý sen.

Pravdu ukázala stará fotka

Nemohla jsem na ten zvláštní zážitek zapomenout. Pořád jsem měla v hlavě její oči: hluboké, známé, smutné i klidné zároveň. Něco mi na ní připadalo povědomé. Po návratu domů jsem začala procházet staré rodinné fotky.

Netušila jsem přesně proč, spíš pod vlivem pocitů než z rozumového rozhodnutí. A pak jsem ji našla, na černobílé fotografii, pořízené někdy ve 30. letech. Stála tam vedle mé prababičky, na dvoře u slepic. Hubená, v šátku, s tím samým výrazem.

Na zadní straně bylo napsáno: „Marie, babiččina sestra. Nikdy se nevdala.“ Zůstala jsem sedět s fotografií v ruce dlouhé minuty. Nikdo mi o ní v rodině neřekl. Přesto jsem ji potkala v lese, když jsem se ztratila, a ona mi pomohla najít cestu.

Nevím, co si o tom myslet. Nechodím na spiritistické seance, nemluvím s dušemi. Někdy večer, když si sednu na balkon a dívám se do tmy, se ale přistihnu, že si v duchu s Marií povídám. A ona, někde na hraně mezi světy, možná slyší.

Od té doby věřím, že některé ženy z naší rodové linie nad námi drží ruku. Jsou tiché, neviditelné, ale když jsme samy a bloudíme, přijdou. Ne aby nás strašily, ale aby nám připomněly, že nikdy nejsme úplně ztracené.

Dana B. (72), Praha