Myslela jsem si, že jsem před jednou pohromou utekla, ale na osamělé chatě mě čekala mnohem větší hrůza!

Žila jsem už delší čas osaměle, ale často mě navštěvovala dcera Eva se svým druhým manželem. V době, kdy začala platit omezující opatření kvůli současné epidemii, nabídla mi Eva, že mě odvezou z města do bezpečí, abych se vyhnula kontaktu s lidmi.

Měla v práci dobrou kamarádku, která chtěla svoji maminku umístit do celoročně obyvatelné chaty, a já jsem tam mohla nalézt azyl také.

Probudila mě stará píseň

Až při příjezdu na chatu jsem zjistila, že tam budu bohužel sama. Maminka té dceřiny kolegyně měla nějaké zdravotní potíže a zůstala ve městě. S Evou jsme chvíli přemýšlely, jestli to není pro mě moc riskantní.

Dcera se ale bála o mé zdraví, a byla více vyplašená z nemoci koronaviru, než z toho, že zůstanu na chatě sama. Měla jsem mobilní telefon a chata byla dobře zásobena vším, včetně elektrického vytápění. Nakonec mě Eva přesvědčila, že mám zůstat. Chata se nacházela trochu osamocená na kraji lesa, nedaleko cesty.

O kus dál byl rybník. Mně to celkem vyhovovalo, oproti městskému ruchu a různým omezením, která panovala, to byla příjemná změna. Když dcera odjela, necítila jsem se nijak stísněně ani osaměle. Před spaním jsem si pak chvíli četla. Nechala jsem pootevřené okno, aby do místnosti proudil čerstvý noční vzduch.

Usnula jsem, ale za chvíli jsem se opět probudila. Naprosto zřetelně jsem slyšela, jak si venku někdo zpívá. Byla to nějaká smutná stará písnička a mužský hlas se nejprve přibližoval a pak vzdaloval, tak jak šel dotyčný po cestě, vedoucí kolem chaty.

Vyděsilo mě to, ale pak jsem sama sebe uklidnila, že to byl nějaký osamělý opilec, vracející se třeba z hospody a že mi nic nehrozí. Na venkově asi taková omezení neplatila. Dlouho mi ovšem trvalo, než jsem znovu zamhouřila oči.

Za oknem byla mužská tvář!

Druhý den už mi ta příhoda nepřipadala tak strašidelná a už jsem na ni moc nemyslela. Zjistila jsem nemilou věc, že signál pro mobilní telefon vypadává. Byla jsem zvědavá, co se děje kolem té epidemie, ale neměla jsem možnost, jak to zjistit. Jít z chaty do vesnice se mi nechtělo, to by ztratilo smysl, že tu jsem.

Eva slíbila, že přijede další den, tak jsem si řekla, že to vydržím. Další noc jsem se ale pořádně vyděsila v noci – zhruba v tu samou hodinu jako předtím se ozval zpěv z venku znovu. Tentokrát jsem jasně slyšela i kroky, mířící k chatě. Zněly podivně, jako když někdo kráčí v mokrých botách.

Málem jsem pak omdlela, když jsem za oknem zahlédla bledou mužskou tvář. Vůbec jsem nevěděla, co mám dělat – na osamělé chatě a s přízrakem venku. Trochu jsem si oddechla, když se ty kroky začaly vzdalovat. Vyhlédnout ven jsem se ale dlouho neodvážila.

Vysvětlení bylo děsivé!

Druhý den přijela nejen Eva, ale také její kolegyně, které chata patřila. Přivezly s sebou i starou paní, která tu měla čas trávit se mnou. Nejprve se mi nechtělo o děsivém nočním zážitku vyprávět, aby si neříkaly, že ze samoty blázním.

Pak jsem se ale osmělila a ty dvě noční příhody jsem popsala. Už z první reakce Eviny kamarádky mi bylo jasné, že jí moje vyprávění nepřekvapuje. Podívala se na sebe se svojí maminkou a od staré paní jsem se dozvěděla jednu místní historku.

Kdysi krátce po druhé světové válce se v nedalekém rybníku utopil muž, který se vracel domů z koncentračního tábora. Do svého bydliště ale už nedošel. Od té doby se prý zjevuje každému novému člověku, který se v blízkosti rybníka objeví.

I když tu historku dceřina kamarádka i její matka slyšely mnohokrát, jim samotným se nikdy nic takového nepřihodilo.

Na jednu stranu jsem byla ráda, že mi to všichni uvěřili, na druhou stranu jsem se bála následující noci. Ten zážitek se ale už naštěstí nikdy potom neopakoval. Občas se ale v noci probudím hrůzou, když se mi o tom zdá. Je to přece jen všechno ještě moc čerstvé!

Milada B., (64), Praha