Celý život jsme s bratrem nemohli žít s pokojem na duši. Neustále jsme se sami sebe ptali, proč naše máma v pubertě zmizela bez jediného slova a už se neozvala.

Měla jsem celkem normální dětství, až do té doby, kdy nás s mým bratrem, dvojčetem Zbyňkem, nechala máma beze slova s tátou a odešla bůhvíkam. Naši rodiče s námi nikdy nesdíleli příliš informací o tom, jak jsme na tom finančně nebo jaký mezi sebou mají vztah.

Samozřejmě že jsme měli nějakou představu, ale detaily jsme nevěděli. Proto pro nás byl obrovský šok, když jsme jednou přišli ze školy domů a táta nám řekl, že máma odešla a budou se rozvádět.

Novou „maminku“ jsme milovali

Bylo to pro nás opravdu těžké období. Nechápali jsme, co se stalo, ale život šel dál. Táta si našel po dvou letech novou ženu, a i když nám dlouho trvalo, než jsme ji přijali.

Nakonec se nám po letech Boženka stala náhradní maminkou, kterou jsme po zbytek jejího života milovali. Boženka totiž byla čistá duše, která nás měla ráda stejně jako svého syna Ottu, který se nám stal dalším sourozencem a dodnes máme skvělé vztahy.

Nebudu ale lhát, že jsem celý život nežila s obrovským kamenem na hrudi kvůli tomu, že nevím, proč nás vlastní máma opustila a už nás nikdy nekontaktovala.

Měla jsem kvůli tomu narušený i vztah s tátou, protože jsme podle mě měli právo na to, abychom věděli, co se stalo. Nakonec jsme museli čekat až do chvíle, kdy ležel na smrtelné posteli, aby nám upřímně řekl, proč máma odešla.

Slíbil jí, že nám to neřekne

K rozvodu došlo proto, že se máma dozvěděla, že měl táta poměr s kolegyní z práce, a nedokázala se s tím vyrovnat.

Navíc jí jen krátce předtím, než se o tátově románku dozvěděla, diagnostikovali rakovinu v takovém stadiu, že jí zbývalo ani ne pár měsíců života, a nechtěla, abychom ji viděli umírat.

Chtěla raději, abychom na ni byli naštvaní, než aby naše poslední vzpomínky byly na to, jak trpí a rychle nás opouští. Odjela tedy za sestrou a Moravu a tam prý do čtyř měsíců zemřela.

I v mém věku bylo pro mě toto zjištění jak bodnutí kudlou do srdce a mrzí mě, že nám to máma neřekla, a nemohli jsme se s ní rozloučit. Navíc bychom ji nemuseli celý život nenávidět.

Nepochopím ani našeho tátu, že to celou dobu držel v tajnosti a nechal nás v tom.

Věra T., 61 let, Tachov