Myslím, že jsem byla nejhezčí holka z vesnice.

Jak je tedy možné, že si toho nikdo nevšiml? Obdivovali mě jen podivíni. Měsíc máj jsem měla vždycky nejraději. Slibuje totiž lásku. Když jsem byla v „telecích letech“, pokaždé jsem se v květnu zamilovala.

Kvetly tulipány, šeříky, kopretiny, blatouchy, jabloně a třešně. V trávě zlátly pampelišky. Vzduch voněl jarem a ta vůně cosi nekonkrétního, ale zato fascinujícího slibovala.

Seděla jsem na zahradě v houpačce, kterou sestrojil můj zručný tatínek, a četla Máchův Máj.

Místy jsem nechala četby a zasněně zírala do oblak. S odstupem času musím nerada připustit, že veškeré mé májové lásky skončily hlubokým zklamáním. A to mě prosím mnozí ujišťovali, že jsem nejhezčí děvče z vesnice.

Vlasy barvy pšeničného lánu, oči jako letní obloha. Ale co mi to bylo platné? Normální, obyčejní kluci ze mě asi měli strach nebo co, a ucházeli se o mě vesměs podivíni. Když mi bylo šestnáct, chodil za mnou jeden, který mi nosil náruče květin.

Byl starší asi tak o sedm let. Moji maminku to děsilo, stále opakovala, že musím-li skutečně s někým chodit a nehodlám -li čekat na dospělost, ať proboha chodím s vrstevníky. Ten o sedm let starší jí asi připadal nebezpečný.

Taky že byl – ale jinak, než si maminka myslela. Bylo mi divné, že mi stále nosí ty náruče květin. Kladla jsem si otázku, kde je asi bere. Byl to takový týpek ze sousední vesnice, žádný milionář. Bydleli s mámou v baráčku, který se málem rozpadal.

Jednou nepřišel na rande, místo něho se dostavil statný policita. Informoval mě, že můj ctitel se právě ocitl v rukou policie. Položil mi lstivou otázku: zdali vím, odkud pocházely květiny, které mi tak horlivě nosil.

Byla jsem vyděšená, policie mě nikdy nevyslýchala. Řekla jsem, že květiny byly z jejich zahrádky a některé, ty nejhezčí, z květinářství. Policajt se mi vysmál s tím, že mladý muž kradl květiny na hřbitovech a poté prodával ve městě na trzích.

A mně že dával jen ty povadlé, které už nikdo nechtěl koupit. Tak takové jsem měla, prosím, nápadníky. Ani jsem doma nemohla říci, že mi zavřeli ctitele do vězení.

Když se maminka ptala, co se stalo s tím mladíkem, který na mě mnohokrát zvonil, řekla jsem, že těžce onemocněl.

A že s tou vážnou chorobou bude bojovat pravděpodobně velmi dlouho. Chci říci, že jsem neměla na muže štěstí. Nebylo mi nic platné, že jsem vypadala jako lesní víla.

Nepochopila jsem, proč se mi tak důsledně vyhýbají a chodí za spolužačkami, které nejsou zdaleka tak dlouhonohé a zdaleka tak blond – a dokonce je k mému nepopsatelnému údivu i žádají o ruku! Dnes si říkám, že se mě asi opravdu báli.

Byla jsem – omlouvám se, asi to zní nadutě, ale říkali to všichni – atraktivní, energická, sebevědomá. A narozdíl od daleko méně přitažlivých spolužaček také osamělá. Kluci se obávali, že bych jim dříve nebo později utekla za jiným, holky mě vinily z pýchy.

Ucházeli se o mě i další podivní týpci, většinou starší a podezřelí. Sice to už nebyli kriminálníci, ale to samo o sobě pro harmonický život v páru nestačí. Když jsem maturovala, jedním z mých obdivovatelů byl místní hajný.

Pětačtyřicetiletý pupkatý strejda v zeleném obleku a s flintou přes rameno. Chodívala jsem do školy a ze školy kousek lesem a on tam na mě číhal – no věřili byste tomu?

To se stalo také v máji, dobře jsem si všimla, že v květnu se muži vesměs chovají jako šílenci.

Hajný mi recitoval verše, naštěstí znal jen Máchův Máj a i z něho znal jen začátek. Do toho strašně štěkal jeho vlčák. Neměl mě rád, asi žárlil. Byla to totiž fena. Hajný odhadl, že se jeho snaha míjí účinkem, a přinesl mi zastřeleného zajíce.

Jako úplatek. Pro maminku, ať ho připraví na divoko. Když jsem uviděla zesnulého ušáka, udělalo se mi slabo. Požádala jsem hajného, aby za mnou už nikdy nelezl. A to jsem vám ještě nevyprávěla o alergii.

I ta se bohužel vztahuje k jaru. Byla jsem alergická na pyly. Každé jaro jsem se dusila. Léky v té době nebyly právě účinné, nezabíraly. Bylo to čím dál horší, nic nepomáhalo. Květen se pro mne pomalu stával namísto měsícem lásky očistcem.

Na muže jsem zanevřela. Vlastně jsem si několikrát dala i seznamovací inzerát, ale dostavili se, jako vždycky, podivíni. Čas plynul jako voda v řece, roky letěly, zůstávala jsem sama.

Vystudovala jsem vysokou školu a zůstala ve městě, někdy jsem zajela domů do rodné vesnice za rodiči.

Maminka čím dál častěji plakala, že umře bez vnoučat, tatínek to také těžce nesl. Těšil se, že vnouče bude kluk a že ho naučí „klučičím věcem“, například že budou spolu opravovat auto.

Když jsem dosáhla věku třiceti sedmi let, rodiče se rozloučili s veškerými nadějemi.

Musím říci, že jsem rovněž rezignovala. Koupila jsem si papouška, ke kterému jsem přilnula. A tvrdila jsem sama sobě, že všechno je, jak mělo být. Osudu člověk neunikne. A zase přišel máj. Už sedmatřicátý v mém životě.

Stále jsem ho měla ráda, ale už ne tolik co zamlada. Tehdy jako by mi leccos sliboval, zatímco dnes… Kromě toho mě obtěžovala již zmíněná alergie. Toho roku mě trápila přímo nepopsatelně.

Byla jsem zas u našich na víkend, šla jsem se toulat k potoku a potěšit přírodními krásami, jako bych nevěděla, co to se mnou udělá.

Tentokrát si mě moje alergie opravdu vychutnala. Bývalo mi zle, ale toho roku se to znásobilo. Jen jsem očima přejela po rozkvetlých šeřících a louce plné zlátnoucích pampelišek, nejenže jsem se rozkašlala, ale co horšího: špatně se mi dýchalo.

Hůř, než bylo obvyklé. Řeknu to bez příkras: začala jsem se poprvé v životě dusit. Snad i proto, že jsem na tom tehdy nebyla dobře ani psychicky… nevím. Další události jsem vnímala jenom jaksi rozmazeně a nikoli při plném vědomí.

Kdosi ke mně přiběhl, třásl mi rameny, něco volal. Probrala jsem se pak až v nemocnici, u postele seděli rodiče, maminka, už tradičně, plakala – tentokrát radostí, že jsem přežila. Vyprávěli mi, že mě v trávě našel někdo ze vsi, nějaký Pepa.

Vzpomněla jsem si, že jsme si spolu možná hráli jako malí, byl o něco starší. A ukázal se i v nemocnici. Dojatě jsem mu děkovala za záchranu života, on zdvořile namítal, ať to nepřeháním. Květiny nepřinesl, věděl, že bych mohla dostat další záchvat.

Dal mi čokoládu. Oba jsme s úsměvem konstatovali, že si jeden na druhého pamatujeme z dětství a dospívání. Hráli jsme si spolu právě tam u potoka, kde se mi to teď stalo. Zřejmě aby dal najevo, že si mě s nikým neplete, řekl mi:

„Ty jsi ta hezká, viď?“ Tím mě uvedl do příšerných rozpaků – jako by dával najevo, že to dnes už neplatí.

A neplatilo. Přibrala jsem od těch dob asi tak dvacet kilo. Pekelně jsem zrudla, i on se proměnil ve vlčí mák a koktal něco jako: „Teda… promiň…

pořád ti to sluší…“ V duchu jsem si vyčítala všechny ty čokolády a dortíky, kterými jsem si uměle navozovala dobrou náladu, a přísahala si, že se nadbytečných kilogramů zbavím.

Když končilo léto, měla jsem přibližně o dvanáct kilo méně. Jenomže, což je legrační, když končilo další léto, nosila jsem zase už nadbytečných deset kilogramů. Čekala jsem totiž našeho syna Josefa.

Vzpomínám si, že v páté třídě Josef psal slohovou práci na téma: Jak se moji rodiče seznámili.

A paní učitelce se nejvíce líbil právě jeho příběh, četla ho nahlas před celou třídou. Ivana D. (52), Ostravsko.