Člověk nemůže mít v životě všechno. Musí si vybrat – a později toho třeba lituje.

Měla jsem vždycky ty nejvyšší ambice. Už na základní škole jsem se dokázala hroutit, pokud jsem z nějakého předmětu dostala dvojku místo jedničky.

I tu střední jsem vystudovala s vyznamenáním – a nejít na vysokou by pro mě znamenalo životní prohru hned na začátku. Naštěstí jsem se i díky vynikajícímu prospěchu bez problémů dostala tam, kam jsem chtěla: na vysokou ekonomickou.

Vždycky jsem měla ambice

To všechno rozhodně neznamenalo, že bych byla namyšlená. V osobním životě jsem nebyla příliš vybíravá a kamarádila jsem se kupodivu vždy s těmi největšími průšviháři obojího pohlaví. Prvního kluka jsem měla v prváku na střední.

Vystřídala jsem jich celkem dost, jak ze zvědavosti, tak z touhy po dobrodružství. Nehledala jsem „pana dokonalého“. Vlastně jsem podvědomě ani nepočítala s tím, že by někdo z těch chlapců, se kterými jsem chodila, se mnou mohl zůstat na celý život.

Doma jsem měla tolerantní rodiče, kteří mi všechno dovolili – samozřejmě i díky mému prospěchu. Klidně jsem si v šestnácti letech mohla dovolit přijít z diskotéky ve tři hodiny ráno. Nikdy jsem toho ale nezneužila natolik, aby se musel řešit nějaký průšvih.

A když už došlo na intimní život, vždy jsem si pečlivě dávala pozor, abych si nezkomplikovala život nechtěným těhotenstvím.

V tomto trendu jsem pokračovala i poté, co jsem měla vysokoškolský diplom v kapse a před sebou nástup do jedné prestižní nadnárodní firmy.

Postupovala jsem výš a výš

Byla jsem na sebe právem hrdá a těšilo mě, když mi to potvrzovala i chvála od ostatních, hlavně od nadřízených. Brzy jsem na sebe ve firmě upoutala pozornost a jakmile se uvolnilo jedno ze středně vedoucích míst, bylo mi nabídnuto.

V těch dobách mě ani nenapadlo, abych se zabývala něčím takovým jako je moje osobní budoucnost nebo případná rodina. Měla jsem přítele, i když to byl, jak se dnes říká, spíše „kamarád s výhodami“. Ani ten se do nějakého manželství nebo rodičovství nehrnul.

Takový vztah mi plně vyhovoval. Nespokojila jsem se jen s tím jedním povýšením, brzy jsem mohla dostat ještě vyšší funkci. Tehdy si mě zavolal ředitel firmy a chtěl po mně vědět, jestli v blízké budoucnosti neplánuji vdát se a mít děti.

Odpřisáhla jsem mu, že nic takového nemám v úmyslu. Do čtvrt roku jsem měnila kancelář za lepší.

Vychutnávala jsem si své pracovní úspěchy, vyměnila jednoho přítele za jiného a na dotazy všech blízkých a známých, jestli už nemám nejvyšší čas na to, stát se matkou, jsem vždy jen mávla rukou.

Přišlo to pozdě

V pětatřiceti letech jsem poprvé pocítila něco jako biologické hodiny. Mezi všemi dávnými kamarádkami jsem byla jediná, kdo se zatím neprovdal a neměl děti.

Dál jsem si sice namlouvala, že jsem dosáhla něčeho víc, než ony, ale už jsem si nebyla tak moc jistá, jestli jsem opravdu šťastná. V práci se mi sice dařilo, neměla jsem ovšem s kým se o radost z toho podělit.

A volný čas včetně občasných dovolených jsem trávila sama. Až ve čtyřiceti jsem se rozhodla, že nastal čas pro založení rodiny. Nemohla jsem ale najít vhodného partnera a případného otce dětí.

Trvalo tři roky, než jsem trochu rezignovaně navázala vztah s rozvedeným mužem. Po roce pokusů jsem přišla do jiného stavu, ale těhotenství dopadlo špatně; potratila jsem ve třetím měsíci. Lékaři mi pak řekli, že už děti mít nemůžu. Nyní je mi padesát let.

Zastávám velmi důležitou pracovní pozici a mohla bych být hrdá na to, co jsem dokázala. Místo toho je mi však smutno. Vím, že ani ve stáří nebudu trpět nouzí, myslím tu materiální. Současně je mi ale jasné i to, že mi bude smutno a budu sama.

Rodiče už mi zemřeli, aniž by se dočkali vnuka nebo vnučky a s bratrem se vídám jen jednou za rok, protože bydlí daleko. Kdybych mohla vrátit čas, udělala bych to a raději byla matkou než úspěšnou ženou!

Soňa B. (50), Plzeň